pondělí 26. května 2008

17, Zase doma.....


Cestou zpátky do Probolingga i Kamilovi i mě málem vypadly oči hrůzou. Naši průvodci, řidič a jeho nezletilý kamarád, nechali vůz z kopců padat volným pádem. Brzda je pro ně asi vymoženost zcela neznámá a nepoznaná. Vesničky a mestěčka profrčel jako šílenec, motorkáři, cyklisti , chodci padali do příkopů, hejna hus a stáda krav utpěly značné ztráty.Kamil nemluvil. Já taky ne.Opakovat někomu po šestnácté, aby jel pomalu a opatrně je už nad mé síly. Takže jsem jen doufala, že už to nebude dlouho trvat. A opravdu. Řidič nám ušetřil půl hodinku a rozveseleně se naparoval očekávajíce, že dostane pochvalu. Místo toho dostal od Kamila lekci češtiny. Až přijedou nějaký češi, tak je česky pozdrav , jo! a napsal jim na papírek větu, kterou řidič i jeho kamarád nadšeně opakovali: Jezdím jak hovado. Se slovy jezdím jak hovado si podali s Kamilem ruce a odešli domů s pocitem dobře vykonané práce.. Na minibus do Jogjy jsme museli čekat ještě asi dvě hodiny. Kamilovi bylo zle z toho steaku, co mu dali v La marine v Jepaře, takže si ani neužil pohostinnost majitele jednoho warungu, který nám přinesl vařené banány. Prý z vlastní zahrádky. Popili jsme citronovou vodu a kafíčko, nakoupili výborné pečivo na cestu a za pár chvil už seděli v minibuse, který jsme měli ,ač je to k nevíře, jen a jen pro sebe. Já usnula. A Kamil asi taky. Cesta nám příjemně utekla. Za sedm hodin už jsme byli v Jogjakartě.Byli 4 hodiny v noci. Museli jsme pana hoteliéra vytáhnout z postele . Ale ani se nezlobil. Jen chtěl zase hodně rychle zamknout hlavní bránu, tak se mnou Kamil ani nemohl počkat na taxík. Ten ale díky bohu dorazil, i když řidič ještě spal, nějakým zázrakem se mu povedlo dopravit mě do mé chaloupky na jihu uprostřed rýžových polí, kde už na mne čekal rozespalý šmudlínek. Únava.Sprcha.Únava.Spánek.Sladký spánek.....

16, Bromo , třešnička na dortu našeho cestování.





Do vesničky cemoro Lawang jsme jeli asi hodinku a půl. No jeli, spíše stoupali. Místy byla cesta tak příkrá, že by naše auto spíše potřebovalo ozubená kola .Do kopce, dooo kopce, dooo kopceeeee.Vystoupali jsme do vyšky 2000 metrů nad mořem.Nádhera.Z okna hotýlku vidíme přímo na Bromo. Na Bromo vidíme i z verandy i z restaurace.Dochází baterky, přesto fotíme Bromo po stopadesáté.Mraky plují, sluníčko osvětluje sopky , každou vtěřinu jiný obrázek. Musíme to vše zachytit.Z Broma se valí dým.Místní krajina mě okouzlila. Musíme se vydat na procházku, ačkoliv se bude za chvíli stmívat.Zapadající slunce nám připravuje další a další výborná zátiší , ktere prostě musíme fotit.









Cestou si koupím v suvenýrech zdobeny bičík na koně a laškovně s ním švihám Kamila . Kamil nesouhlasí.Míjíme spoustu prodavačů vlněných čepic a šál. To nepotřebujem. Pro našince na Bromu zase taková zima není. Líbí se mi ale sarong, který mají skoro všichni místní omotaný kolem ramen.Jeden nejpilnější prodavač čepic, si chce vydělat za každou cenu a slíbuje mi že mi sárong sežene. A opravdu. Asi za dvě hodinky ho znovu potkáváme a s vítězoslavným výrazem ve tváři na mě mrká očkem a podává mi sárong, ještě zabalený v originálním obalu. Samozřejmě si ale nezapomene říct o deset ticíc víc než byla předem domluvená cena.Oceňuji jeho snahu a dávám mu stopadesát pět tisíc.Oba jsme spokojeni.Cena byla i tak nadsazená, ale zase jsem sehnala něco co mě nadchlo.
V hotelové restauraci si jako obvykle dávám kukuřičnou polévku a zázvorový čaj. Kamil bohužel mou lásku k zázvoru,kterého je v šálku víc než čaje, moc nechápe a neodvažuje se to pít, ačkoliv mu slibuji, že je to ohromně zdravé.Po zkušenostech s medůzami, které jsou prý také dobré pro zdraví, už asi jen tak něčemu co je zdravé neuvěří. Jdeme spát už asi kolem sedmé. Ráno ve čtyři musíme vstávat.
Halo, vstávat, volá a buší na dveře hotelový recepční. Zaplaťte mi 50 tisíc za povolení ke vstupu do rezervace.Rozespalý Kamil bezmyšlenkovitě vyndavá z kapsy bankovky. Až pak mu dojde, že to není od dotyčného zrovna fér a přemýšlí proč si recepční neřekl o peníze včera, když jsme byli při smyslech.Malinko mu to pokazí náladu.Ale to se brzy spraví. V džípu už sedí nějaký klučina, nakonec nás jede i s řidičem sedm. Vplouváme do tmy a klesáme do kráteru. Před námi kolona dalších džípů s dalšími bělochy. Kde se tu najednou vzalo tolik lidí? Na východ slunce všichni společně čekáme na vyhlídce.


Při cestě nahoru jsem i přes tmu, která by se dala krájet zahlídla u silnice značky, varující řidiče před prudkým stoupáním.První vypadala celkem děsivě.Autíčko na nakloněné rovině pod úhlem asi 40 stupňů. Na druhé už bylo stoupání pod úhlem snad 60 stupňů. Další značku už jsem si nechtěla ani představit a tak jsem radši přestala koukat z okénka, ale koukala jsem na Kamila, do kterého stále loktem štouchala nevyspalá Němka.Naštěstí v autě byla stejná tma jako venku, takže jsem neviděla jak se Kamil zlověstně šklebí.
Počasí se nám víc než vydařilo. Mlha klesla do hlubin kráteru a my mohli sledovat ten nepopsatelný zázrak vycházejícího slunce nad vrcholy Jávských sopek.



Na všechny neříjemnosti jsem v tu ránu zapomněla. Ani mi nevadilo, že mi nervozní američan,schválně šlapal na nohu a strkal do mě svým Cannonem. Zůstala jsem pozorovat tento ráj ještě dlouho potom, co fotografováníchtiví běloši už dávno zmizeli ve svých najatých džípech dole v kráteru.





Osazenstvo našeho červeného džípu se ale ještě tvářilo celkem chápavě. nastoupila jsem a vydali jsme se volným pádem k Bromu.







Řidic věděl od našeho recepčního, že chci jet z Broma na koni a furt do mě hučel jestli tedy jo nebo ne. Mě se nechtělo říkat jemu, protože jsem si chtěla koně pronajmout sama a neplatit tak provizi nějakému zprostředkovateli. Nakonec jsem mu ale byla vděčná, protože když jsme přijeli na parkoviště obsypali nás majitelé koní jako vosy ocucanej bonbon, a mě se podařilo vystoupit jen proto, že mi ridič okýnkem už jednoho koňského dopravce domluvil a já měla v ruce důkaz v podobě kartičky se jménem koně.Na Bromo jsem se vysápala po svých. Po schodech.Bromo je stejně úžasné z dálky jako z blízka. Na vrcholu jsem si snědla jablko, co jsem koupila už v Semarangu a bylo mi dobře.



Zpátky až k hotelu, asi hodinu, jsem jela zase na koni.Kamil za námi cupital mořem písku dušen sírou valící se ze sopky a málem tam vypustil duši.V hotelu jsem si dala kukuřičnou polévku a kamil si zase nedal čaj se zázvorem.

15,Weta

Stoupání do Cemoro Lawang.

Snídaně jako pro Bohy. Tousty, marmeláda, máslo, džůs, mléko, čaj , káva, rýžová kaše s banánem, smažená rýže, bílá rýže, krevety, párečky, kuřátko,krupuk, okurkový salát, papayovy salát, meloun, ananas.....Naberu si plný talíř. Kamil neveřícně kouká a maže si svůj konzervativní toust máslem. Ja si jdu ještě nekolikrát pro výborný džus a okurkový salát. Smažené krevetky jsou dokonalé.Asi tu zůstanu několik dní....
To mi ale kamil neschválil a tak balíme své svršky, dostáváme zpátky kolem stotisíc rupií na recepci a vyrážíme taxíkem směrem na autobusové nádraží.
Ze Surabaye musíme nejdříve do Probolinga a odtamtud minibusem ke Bromu.
Cesta do Probolinga je náplastí na naše strasti z uplynulé noci.Autobus je klimatizovaný, máme s sebou jídlo a tešíme se na sopku.Řidič nás vyhodí hned u cestovní agentury, která zařizuje výlety na Bromo. Chlapík za stolem je velice profesionální. Okamžite nám poskytuje kompletní informace aniž bychom se ho stihli na něco zeptat. Kamila jeho profesionální jednání tolik uchvátilo, že mu vysypal na stůl svou peněženku a tak nám zajistil bezstarostný program na několik dní.Odvoz do Cemoro Lawang přímo k hotelu, ráno džípem na vyhlídku okouknout východ slunce a pak výstup na Bromo, odvoz zpátky do Probolinga. a Odtamtud pak až do Jogjy.Všechno pak klapalo na minutu.

14,Jepara


Surabaya.

Nic nemůže být úplně dokonalé a i náš příběh má jednu mouchu a tou je Jepara. Z Karimun Jawa nás rychloloď za dvě hodiny donesla ke břehům a to přímo do přístavu v Jepaře.Ta je vyhlášená jako město řezbářů a úžasným dřevěnným nábytkem. My jsme ale z tohoto jejího kouzla neokusili ani špetku. Hned v přístavu jsme sedli na lep jednomu Becakari, který nám slíbil odvoz do nejbližší restaurace, ale místo toho nás úplně nesmyslně povozil po prřístavišti sem a tam a ještě si za to nechal zaplatit dvakrát tolik než kolik bylo původně dohodnuto. Chtělo by se říct-naštěstí jsme se nakonec dostali i do vytoužené restaurace, ale to jsme ještě netušili jaké "štěstí" nás v ní potká.Byli jsme hladoví jak psi. Restaurace na kůlech s výhledem na širé moře vypadala lákavě i když poněkud nedůvěryhodně, protože tam kromě nás nebyli žádní další hosté.Mladíček stojí u našeho stolu a snaží se porozumět tomu co si objednáváme. Já chci totiž polévku bez masa, tak se ho ptám jestli jsou mi schopni něco takového připravit. Nesměle kýve hlavou, ale jak jsme posléze zjistila, zcela jsem tímto požadavkem rozvrátila jeho naučené stereotypy a už nebyl schopen obsluhovat ani nás ani nikoho jiného ( další hosté se pomalu objevovali). A aby se mi pomstil, tak v kuchyni pro mne neobjednal mé jídlo.Kamil už má snědeno a hladí si sytý pupík. Já na něj jen hladově mžourám a ztrácím naději.Tak se optám jiné servírky, zda na mě nezapomněli. Ano, jídlo které jsem si objednala se ještě nezačalo vařit protože mezitím přišli další hosté a ti byli upřednostněni. Dobrá , tak mi přineste něco rychlejšího, to co měl tady můj bratr, to je uvařené hned. Miloučká a mlaďoučká servírka cítí, že jsem už asi trošičku podrážděná , přesto se odvažuje říct mi pravdu do očí a to tu, že porce kterou snědl Kamil, byla pro dnešek poslední. To už jsem se ale neovládla. Úplně jsem rezignovala a toto poněkud podivné odoledne jsem nic nejedla. Ještěže mi v restauraci La Marina přinesli aspoň pitnou vodu .V marné naději, že si zaměstnanci budou chtít napravit reputaci požadála jsem, aby nám aspoň zavolali taxíka. Ale, v Jepaře taxíky nemáme, odpověděla mi mladičká servírka, ale jestli chcete seženu vám becak. Ano, chceme. Ale tato nabídka, respektive její realizace byla stejně tak virtuální jako jídlo v La Marina, že jsme na autobusové nádraží museli jít pěšky. Po cestě jsem oslovila jednoho mladíka a posléze jednu dívčinu, abych se zeptala kudy že se to máme ( pěšky!) vydat , ale jeden jak druhá dělali že nás VUBEC nevidí a neslyší. U jedné prodavačky sušenek jsme ale měli štěští , nejenže se s námi začala bavit, ale dokonce nás i správně nasměrovala. Z těžkými batohy jsme se celou cestu poohlíželi po nějakém tom odvozu. Nakonec nás vzal jeden mladík a dovezl nás až za bránu autobusového nádraží. My, běloši , zvyklí že kdekoliv někde z něčeho vystoupíme, tak nás hned obklopí davy naháněčů a pomahačů jsme byli najednou velice překvapeni, když v Jepaře na nádraží si nás vůbec nikdo nevšímal. A v tuhle chvíli bychom to zrovna potřebovali, protože netušíme kterým autobusem a kdy se z tohoto zakletého města dostat. Ploužíme se bezradně nádražím,nehybný hustý vzduch, míjíme ospalé chlapíky pokuřující obligátní cigarety a stánek s všemožným občerstvením. Mrtvo. Nikdo nehne ani brvou, nikdo se na nás ani nepodívá. Co dělat. Oslovím jednoho z prodavačů. Prosím vás , který autobus jede do Semarangu? Do Semarangu? Pojeďte se mnou, ja mám bezva auto. Stopadesát tisíc na jednoho. Ale já se ptám na autobus. My jsme Česi, ne Australani nebo Američani a v těch batozích máme oblečení a ne peníze. Mohutný smích. Bohužel ne z našich úst. Nechceme využít privátních služeb pochybného taxikáře, tak už se s námi dál nebaví. Bloumám. Kamil ne, čeká co vymyslím.Moc my to nemyslí, od rána jsem nic nejedla. Ptám se několika dalších lidí ale dostávám zcela rozporuplné informace. Nakonec nás nacpou do autobusu který se chystá k odjezdu.Doufáme , že jede naším směrem.V Kudusu musíme přestoupit a můžem si vybrat buď jet do Semarangu, kde máme reálnou možnost sehnat klimatizovaný autobus do Surabaye a nebo jet z Kudusu rovnou do Surabaye, ale ekonomickým autobusem pro ty úúúúplně nejchudší lidi.V Jepaře nám ještě před odjezdem naslibovali, že v Kudusu určitě chytneme klimatozovaný autobus, bohužel realita je jiná. A my unavení , já hladová, volíme jednodušší ale zřejmě horší variantu a chytáme ekonomický autobus směr Surabaya. Ach! Vpadnu do autobusu, už se chystá zvednout kotvu, uvnitř přes oblaka cigaretového dýmu nevidím sedačky ani ostatní cestující. Chvíli se mi zastaví dech.Tohle bude jízda. Jsme usazeni na poslední dvě volná místečka v zadní části opiového doupěte.Lidé co nastupují po nás, mají smůlu. musí stát.Tak a vyrážíme na sedmihodinovou cestu do Surabaye. Autobus nesnesitelně hučí, drncá,páchne, aspoň že otevřenými dveřmi hned vedle mně proudí dovnitř vzduch a rozhání oblaka dýmu z hřebíčkových cigaret. Je noc. Pomalu mi začíná být zima, ale jestli se zavřou dveře tak se udusíme. Nakonec zvítězí verze " udusíme se" a průvodčí zavírá dveře. Kamil trpí a já usínám. Já můžu spát kdekoliv. I v úplně nemožných podmínkách. Takže se odebírám do říše snů a je mi dobře.Proberu se až kousek od Surabaye( po cca 7mi hodinách). Rozlámaná, rozcuchaná, nenajedená s Kamilem šokovaným z prožité jízdy tak, že by se v něm slova nedořezal, vystupujeme na nadraží z Autobusu. Je hluboká noc a proto podlehneme prvnímu taxíkaři, která se na nás nalepí. Odtáhne nás na parkoviště k oprýskanému taxíku. Uvnitř, zahalen jak jinak cigaretovým dýmem, spí jeho mladší kolega.Probudí ho a vytáhne za flígr z auta. Sám si sedne za volant a řekne nám, že nás odveze do hotelu za 75tisíc a vypnul taxametr.Já ačkoliv ve stavu blízkému komatu jsem si ještě zachovala zbytky zdravého rozumu a řekal jsem mu, že takhle okatě se tedy okrádat nenecháme, ať ten taxametr zase hezky rychle zapne. Asi jsem to řekla dost důrazně, protože se ani nesnažil s náma smlouvat. Vystoupil z auta a zastrčil tam svého mladšího kolegu zpátky. Ten zapnul taxametr a aniž by s námi promluvil jediné slovo ,dovezl nás do hotelu. Platili jsme 30 tisíc. Do hotelu jsem předem volala, protože jsme měli strach, že ve dvě v noci by nás bez objednáni do hotelu nepustili.A bylo moc dobře, že jsem nám ten pokoj objednala. Hotel Weta má totiž asi už pár hvězdiček. Nejenže tam mají zaměstnance na otevírání dveří u taxíku, ale i na otevírání dveří hotelu a další človíček nosí kufry. Pán na recepci, byl oblečen tak jak se patřilo k jeho vystupování a to ukazovalo spíše na majitele než na obyčejného zaměstanace hotelu. Asi se nás polekal.V jeho tváři se objevil malinký tik, ale dovedně to maskoval. My , uválení, unavení, smradlaví běloši na smrt vyčerpaní nekonečnou cestou autobusem, na zádech otrhané a špinavé batohy...To asi v hotelu Weta ještě neviděli. Do pokoje nás sice pustili, ale museli jsme zaplatit zálohu která výrazně převyšovala reálnou cenu za ubytování na jednu noc.Hotelová restaurace byla otevřena. Já vyhladovělá jsem ani nechtěla jít nejdřív na pokoj a trošku se opláchnout, protože bych při tom usnula. Batoh jsem opřela o mramorový sloup s antickou hlavicí a jala se vybírat z menu, které mi donesl vyleštěný mladík v upraveném kvádříku. Hurá jídlo! Kukuřičná polévka a desert. zvláštní kombinace, ale mě úžasně bodla. Pak si ještě dám teplou sprchu a omdlím.Pamatuji si , že se mi ještě před tím povedlo dojít k posteli.

13, Zpět na Jávu



Ráno.Dnes si nekoupíme čerstvý kokos. Už jsme stařičké javánce v předchozích dnech dali vydělat na měsíce dopředu. Balíme. Loučíme se s panem Ipongem a jeho ženou a ještě máme dostatek času stavit se po cestě v turistických informacích, kde prý zcela jistě získáme podrobnou mapu celého souostroví.Sice pozdě,ale třeba se nám bude hodit pro příště.Do tak krásného koutu země, se člověk chce a musí vracet.
Infocentum nacházíme celkem snadno. Je kousek do kopce nad přístavištěm. Ale k našemu nemalému překvapení zeje prázdnotou.Schody jsou pokryté stoletou špínou, dokonce i klika je zlomená a hlavně v celém areálu nikde ani noha ani ruka. O to zvláštnější člověku připadá ,že na několika místech visí na šnůrách čerstvě vyprané prádlo. Na policejní stanici kousek pod infocentrem to vypadá nadějněji.Dokonce tam jsou i zaparkované dvě policejní motorky a dvěře jsou otevřené. To je moje naděje. Zeptám se tam. Halo, dobrý den, je tu někdo? Ticho. Opatrně vstupuji do otevřených dvěří. Nikde nikdo. Počítače, psací stroje, otevřené skřínky.Můžu si vzít co mě napadne. Tady se dnes neúřaduje? To by byl titulek , běloška kradla na policejní stanici. Ale já chci jen informace.Bohužel po policistech není vidu ani slechu a po zaměstnancích informačního centra teprve ne. Máme ještě hodinku do vyplutí lodi. Počkám na schodech, třeba se někdo objeví.Jde kolem vesničanka. Paní, nevíte zda toto infocentrum bylo někdy otevřeno? Krčí rameny a zmatena mým dotazem mění směr své chůze.A jéje, přivedla mi pána v zeleném tričku a logem policejní stanice. To vypadá nadějně. Ne, ještě ne. Pán musí pro jiného pána co má klíče.Vrací se domu a po chvilce nás míjí na své služební motorce. Za další chvilku se vrací a že pán co má klíče už je na cestě. Mezitím jsem se snažila zámek sama vypáčít svým kapesním nožíkem.Za okamžik se přišourá policejní teréňák a v něm pán, co má klíče.Výslech. Co chcete a proč. Moje odpověd, že chci jen mapu a pak už nic ho zaskočila. S kolegou se snaží otevřít prosklené dveře. S návštěvou nějakého turisty, ale v turistickém centru nepočítali.S ulomenou klikou se špatně manipuluje. Nakonec nás zachraňuje Kamilova silná paže a papírový ubrousek. Zatímco si Kamil prohlíží expozici mušlí a želvích vajec já vysvětluji panu policajtovi proč chci vlastnit mapu Karimun Jawy. Asi ho má odpověd uspokojila a dvě fotokopie nám zdarma věnuje. Hurá. A teď hajdy na loď a zpátky na Jávu. Ještě chceme vylézt na svou první sopku Bromo.

12,Karimun Jawa, teplo a pan Ipong




Karimun Jawa je souostroví 27 ostrůvků na sever od Semarangu. Největší ostrov se jmenuje právě Karimun Jawa. Zde jsme se i ubytovali. V Inforrmacích v přístavu jsme se dozvěděli, že všechny brožurky a mapky už došly. Hotýlek pana Iponga je vychvalován průvodcem a tak jedeme becakem přímo k němu.Karimun Jawa je ztraceny ráj a dokonce ani spousta Javánců sama netuší, kde tento přírodní skvost leží či dokonce, že vůbec leží.Asi i díky tomu se stalo, že jsme měli celý hotel sami pro sebe. Pan Ipong a jeho žena se nám snažili ve všem vyjít vstříct, ale elektřinu a tudíž klimatizaci nám pouštěli jen od šesti večer do šesti do rána. To byla v neuvěřitelně úporném vedru celkem špatná zpráva. A to jsme netušili, jak si v noci ještě přitopíme.Pan Ipong nečekal hosty, tak ani nezjištoval v jakém stavu je hotelové vybavení. Klimatizace se nám v noci zmněnila v topení. Takže ze 40 stupňů nám v noci vyhnala teplotu v pokoji na 60 a to už zbudilo i mě, ačkoliv já jsem zvyklá na hodně.Ale tím i celá má protestní akce skončila. Unaveně jsem zase ulehla a upadla do spánku. Kamil trpěl a hlava se nám vařila oběma.Ráno pan Ipong opravoval ventilátor bušením pěstí z levé strany. Odpoledne , když jsme se vrátili z výletu, opravil klimošku uplně a to tak, že ji odmontoval ze zdi. Přestěhovali jsme se do jiného pokoje. Ráno odmontoval ze zdi další klimatizaci.Když jsme po třech nocích odjíždeli z jeho hotelu, byli jsme svědkem jak nakládá na becak několik ze zdi odmontovaných ventilátorů. To byla ale jediná muška na jinak snovém pobytu na Karimun Jawa.









Ostrůvky, na které jsme se nechali odvést byli opuštěné, nikde žádný jiný Čech, od moře vál příjemný vánek a voda byla průzračná.Korály byly ostře viditelné i v šestimetrové hloubce, sem tam žralok, želva, medúza. Kamča posedlý šnorchlováním uvěřil našemu kormidelníkovi, že medůzy nekoušou ani neštípou a jejich neškodný sliz je dokonce léčivý. Na důkaz svých slov se sám hrdinně vnořil do vln a Kamil ho důvěřivě následoval.







Náš kormidelník.To co drží ve své pravé ruce je něco jako řadící páka.






Kormidelník ale záhy z vody zase velmi rychle vyjel a pištěl že ho pálí ret. To Kamil neviděl, protože byl ponořen polovinou těla do hejna medůz a druhou polovinu těla mu sežehovalo slunce. Krása, kterou viděl pod sebou skrze potapěčské brýle ale asi opravdu musela stát za to , kdýž se ještě několik dlouhých minut nechal okusovat naprosto neškodnými medůzami.








Když se konečně vynořil a vysápal zpět na loď, jeho obličej, krk a záda zdobily mohutné červené fleky. To mu zůstalo až do odletu zpět do Čech.









Korály,medůzy,žraloci...




Já tolik odvahy neměla a vylezla jsem z lodi až když byla u břehu a to přesně u toho břehu, na kterém roste jediná křivá palma v celém pacifickém i indickém oceánu a jen kvůli téhle křivé palmě, která zdobí nástěnky všech významnějších cestovních kanceláří jsem tuto výpravu podnikla.Zázrak.Zasloužený odpočinek na zapomenutém ostrově daleko od civilizace. Cestou zpět si Kamil ještě zaplave se žraloky a hurá zpátky do vyhřátého hotýlku, kde na nás paní domácí už čeká s výbornou pečenou rybou a pálivýn sambalem až z něj oči pláčou. Po večerech mastíme s Kamilem domino a já , protože jsem všechny své úspory obětovala na své zdraví v SOS, musím nutně vyhrát padesít tisíc rupií, protože si nutně musím koupit dřevěnné potápěčské brýle, které se ještě dnes na Karimun Jawe hojně používají. A vyhrávám!!!!!!








11,Přesun



Pravá ruka Němky v levém popředí a Karimun Jawa v pozadí.



Z Mataramu letíme letadlem do Surabayi, zase zptátky na Jávu. Mame v plánu jet na souostroví Karimun Jawa. Od Surabayi je to ještě ale notný kus cesty.Do Semarangu jedeme autobusem asi 7 hodin a z autobusáku rovnou do hotelu. Jen přespat.Ráno už zase do přístavu a hledáme rychloloď na Karimun Jawu. Nevíme ale jak lodě jezdí. Chceme se proto nejdříve stavit v informačním centru. Adresu najdeme v průvodci. Centrum je ale asi tak reálné jako Restaurace The Village v Sanuru. Naše hledání je neuspěšné. Neuspěšné jsou i naše další pokusy najít jiný zdroj turistických informací. Rezignovaně se tedy necháváme zavézt do přístaviště.A protože jsem řekla panu řidiči že chceme jet na Karimun Jawa lodí, odvezl nás k první lodi kterou uviděl. To bohužel nebyla ta pravá. Chvilku ještě bloudíme po přístavišti, chvílemi to dokonce vypadá že se vracíme do města,nakonec nás ale taxikář vysadí se slovy že on dál jet nemůže. Chlapík co hlídá na parkovišti motorky se nás ochotně ujímá a pomáhá nám najít tu správnou loď. Za svou upřímnou snahu si vysloužil od Kamila finanční dar. Bez něj bychom to asi těžko v tom bludišti našli. Loď už čeká jen na nás.Nastupujeme. Za tři a půl hodinky už jsme v ráji Jávského moře. Cestu lodí nám ještě osladili romantickými songy linoucími se z repráčků a video nahrávky mužů a žen něžně se objímajících na promzlých lavičkách Vencouverskych parků tuto atmosféru jen podtrhovalo. Já před tím utekla do říše snů a Kamil na příď lodi , kde se snažil vyfotit obzor ,ale bůh ví proč fotil stále dokola pravou ruku Němky která stála před ním.



Spím a nic nevnímám...