Otrnulo mi a po cestě se ptám taxikáře zda neví o nějaké pěkné akci,koncertu či tanečním představení. A zrovinka jako na zavolanou se koná v Batubulanu KECAK-ptačí tanec.Jedeme tam. Náš pan taxikář celou dobu čeká na parkovišti než jsme zcela úplně kulturně vyžiti.Obsadili jsme samozřejmě první řadu a ty nejlepší místa. Dlouho jsme tam seděli jen my dva až v nás zavládlo podezření zda tato místa nejsou náhodou určena pro nějaké VIP osoby nebo dokonce pro herce a tanečníky a tím pádem i my tak nějak vpadneme do děje.Přisedlo si ale k nám několik dalších cozinců a ocěnili novou výhodnou pozici, ze které mohli sledovat jeviště.Představení otevírá starý pán v bílém rouchu. Pohazuje po zemi žlutobílé květy.Pak vběhne horda chlapíků v červenobílých kostkovaných sáronzích( typické barvy Bali). Kleknou si na kolena a začnou třepetat prsty na rukou natažených nad hlavami za pohupování všemi částmi svých opálených těl, staří mladí, hubení tlustí..na čtyřicet chlapíků rozeznívá podium svými vlastními hlasy.Pomalu se dostávají do transu. Do příběhu vstupují další postavy, v bohatě zdoběných krojích a úžasně výmluvnou mimikou a živou gestikulací . Pro našince je snad nejúchvatnější pohled na ruce přitomných tanečnic, protože to co ony dovedou se svými gumovými prsty, Čech nikdy nezopakuje.Prostor zaplavuje vůně balijských tyčinek a na podium vystupují další a další postavy. I přes to je příběh čitelný ačkoliv nepadne téměř jediné slovo( kterému bychom ale my dve stejně nerozumněli) Celé toto úžasné představení užavře ohňový tanec. Muž v transu rozkopává bosýma nohama hořící kokosové skořápky až dým z uhasínajících uhlíku štípe do očí a nosů všech přítomných.Bylo to úchvatné divadlo.Cestou zpět do hotelu Kamil rozbije v taxíku okýnko. Samožřejmě zapírá a co možná nejrychleji se vzdaluje od taxíku a bezmocného taxikáře, který nás nemůže honit, protože jsme ho přinutili zastavit na rušné křižovatce odkud se musí co nejdříve hnout. To už ale bez nás. Cestou do restaurace, kde si dáme výbornou večeři a delikatesní rýžový desert, si koupím více než pohodlné, bavlněné kalhoty. Kamil chvilku váha až prováhá. Po zbytek svého pobytu v Indonésii mi je už jen tiše závidí.
neděle 25. května 2008
4,Kecak
Otrnulo mi a po cestě se ptám taxikáře zda neví o nějaké pěkné akci,koncertu či tanečním představení. A zrovinka jako na zavolanou se koná v Batubulanu KECAK-ptačí tanec.Jedeme tam. Náš pan taxikář celou dobu čeká na parkovišti než jsme zcela úplně kulturně vyžiti.Obsadili jsme samozřejmě první řadu a ty nejlepší místa. Dlouho jsme tam seděli jen my dva až v nás zavládlo podezření zda tato místa nejsou náhodou určena pro nějaké VIP osoby nebo dokonce pro herce a tanečníky a tím pádem i my tak nějak vpadneme do děje.Přisedlo si ale k nám několik dalších cozinců a ocěnili novou výhodnou pozici, ze které mohli sledovat jeviště.Představení otevírá starý pán v bílém rouchu. Pohazuje po zemi žlutobílé květy.Pak vběhne horda chlapíků v červenobílých kostkovaných sáronzích( typické barvy Bali). Kleknou si na kolena a začnou třepetat prsty na rukou natažených nad hlavami za pohupování všemi částmi svých opálených těl, staří mladí, hubení tlustí..na čtyřicet chlapíků rozeznívá podium svými vlastními hlasy.Pomalu se dostávají do transu. Do příběhu vstupují další postavy, v bohatě zdoběných krojích a úžasně výmluvnou mimikou a živou gestikulací . Pro našince je snad nejúchvatnější pohled na ruce přitomných tanečnic, protože to co ony dovedou se svými gumovými prsty, Čech nikdy nezopakuje.Prostor zaplavuje vůně balijských tyčinek a na podium vystupují další a další postavy. I přes to je příběh čitelný ačkoliv nepadne téměř jediné slovo( kterému bychom ale my dve stejně nerozumněli) Celé toto úžasné představení užavře ohňový tanec. Muž v transu rozkopává bosýma nohama hořící kokosové skořápky až dým z uhasínajících uhlíku štípe do očí a nosů všech přítomných.Bylo to úchvatné divadlo.Cestou zpět do hotelu Kamil rozbije v taxíku okýnko. Samožřejmě zapírá a co možná nejrychleji se vzdaluje od taxíku a bezmocného taxikáře, který nás nemůže honit, protože jsme ho přinutili zastavit na rušné křižovatce odkud se musí co nejdříve hnout. To už ale bez nás. Cestou do restaurace, kde si dáme výbornou večeři a delikatesní rýžový desert, si koupím více než pohodlné, bavlněné kalhoty. Kamil chvilku váha až prováhá. Po zbytek svého pobytu v Indonésii mi je už jen tiše závidí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat