Na Bali jsme letěli s Wings air. Ještě nikdy jsem se tolik nebála. Při startu jsem pištěla, plakala a smála se a to všechno najednou. Taky jsem Kamila kousla do ruky. Ale to se nesetkalo s nadšením, tak jsem to už neopakovala a jen jsem přes hodinu tiše trpěla. Přistání nebylo hladké, ale kola se pilotovi urvat nepovedlo ačkoliv se o to asi snažil. Letadlem už nikdy nikam neletím!!!!!!
A navíc na mě asi skočil nějaký bacil. Co provedem? No najdeme nějakého doktora. Ale nejdřív se musíme dobře najíst, aby se lépe vstřebávaly případné špatné zprávy. Takže z hotelu Pendawa, kde je děsně nerudný personál, vyrážíme najisto k mexické restauraci na hlavní třídě a cestou míjíme restaurant Kamasutra a Cozy bar.V mexické má paní obsluhovačka nejdelší vlasy, které jsme oba v životě viděli. Mám hroznou chuť jí ten cop ustřihnout, ale jsem zesláblá nemocí. Na stole leží časopis pro znuděné američany, je o tom co dělat na Bali když už nevíte coby. A je tam i reklama na velmi profesionalně vyhlížející zdravotní centrum pro bělochy v nouzi. Jmenuje se SOS. Tak jo, tak tam zajedem.Taxi nás vozí hodinu po městě a hledá. Ale SOS přeci existuje. Za přepážkou příjemný mladík mluvící anglicky. Ale ja radší indonéštinu. Mám vyplnit nějaké formuláře.Tak se ptám jak to bude s placením a hned mu strkám kartičku své pojištovny, aby jim tam zavolal a zeptal se.Můj nápad se mu moc nezamlouval, ale po poradě s chytřejší kolegyní mi navrhl, že tam tedy zavolá, ale budu to muset zaplatit. Kamilovi pomalu dochazí trpělivost a mě tryská krev z krční tepny (...co kdyby fakt tryskala?!!!!...). Volá tam sám. Paní co se mi dostane ke sluchátku mě moc neslyší, tak ji diktuji císlo do SOS, aby mi mohla zavolat zpátky. Mezitím už se ale setkávám s lékařkou a svěřuji se jí se svými potížemi. To bude možná tyfus. Musíme udělat krevní testy. Ale zaleží to na Vás jak se rozhodnete, slečno pacientko. Dobře.Po mých zkušenostech s Dengue a taky jedne veselé nákazy od komára, která vyřadila na měsíc z provozu moje kolena už nechci nic riskovat a vyžaduji odebrat krev. Posílají na mě mladíčka, který snad ještě nikdy nikomu žádnou krev neodebíral. Možná tak z gumové napodobeniny ruky při školním cvičení.Můj zděšený výraz ho zviklal. Když zjistil, že mé žíly jsou neviditelné a že ani mohutným ohýbaním ruky v lokti sem a tam žadnou nepřinutí aby se zjevila, zavolal si na pomoc staršího kolegu. To zase zviklalo mě a zavolala jsem si na pomoc staršího bratra Kamila, aby mě držel za ruku. Pan zdravotní bratr se mě snažil dlouhou chvíli hypnotizovat svým konejšívým hlasem a když mi zabodl jehlu do míst, kde by snad mohl narazit na nějakou žílu, vesele prohlásil: Už to bude! To ale bylo hodně dlouho před tím než to skutečně BYLO.Pak mi volala hodná paní z Kooperativy. Paní doktorka se mne po telefonu ptala jakou si myslím že mám asi diagnozu. Tak jsem se jí pochlubila bolestmi hlavy, horečkou a vyrážkou na rukách i na hrudníku. Pak mi poděkovala a se slovy, že se mi zase ozvou, položila telefon. Takže jsem vytáhla všechny své peníze a krevní testy, povídání s doktorem a klukem za pultíkem a sirup a prášky na hlavu jsem musela zaplatit ze svého. Nezbylo mi vubec nic. Naštěstí velký Kamil měl peníze na taxíka zpátky do hotelu. Druhý den mi volala paní doktorka z SOS ,že všechny testy jsou negativní a tudíž už nemám ani tyfus ani dengue. Z kooperativy uz mi nezavolal nikdo.
Žádné komentáře:
Okomentovat