Řidič nás vyzvedl kolem páté ráno. Chceme vidět svítání na Borobuduru. Otevřou nám až v šest. Chvilku čekáme a přitom odháníme davy prodejců všehomožného co souvisí i nesouvisí s touto památkou.Nic nekupujeme. Pouze vstupenky. Běloši za 100.tisíc, běloši se studentskou průkazkou za deset tisíc. Indonésani a černoši za deset. Kamil je unešen pohledem na majestátné stúpy zalité raním sluncem. Ale furt frfláme. Moc japonců, tlusté australanky, moc schodů...Chvíli nás poslouchá jeden Čech, než si dodá odvahy nás oslovit. Jeho jméno jsem zapomněla ještě dřív než ho vyslovil a Kamil právě v tu chvíli, kdy ho vyslovil. Tak mu říkáme Pavel, ale vypadá i jako Miloš nebo Milan. Neni to podstatné. Chvilku kecáme a Kamil se taky vytahuje, že už leccos procestoval. Pak jsme Milošovi zmizeli z dohledu a pomalinku se přesouvali směrem k vrcholu Borobuduru. Foťák cvakal co mu spoušť stačila. Bylo vidět i na nějaký kopec, co mi připomínal Merapi, ale asi jsem se spletla.
Při procházce parkem znovu musíme odhánět prodejce. Jeden vypadá opravdu zoufale, že nemá čím nakrmit děti a manželku. Tak dostane od nás pět tisíc. Nic nechcem. Jen mu dáme peníze. Kouká na to jako vyvoraný puk. Asi málo....V přezdobené restauraci upíjíme džůs a přikusujeme čerstvé ovoce. Taky z nás nejsou moc nadšeni. Jediní hosté za poslední týdny a nechtěji nic než pití a ovoce. Zase žádnej kšeft. Řidič, který ráno vypadal, že asi ani nemá pusu, kterou by s námi mluvil , se najednou z ničeho nic rozpovídal.Vykládal něco o chrámech a řekách co jsou kolem Borobuduru. To všechno mi posílal do levého ucha. Do pravého mi mluvil Kamil.
Míříme k Prambananu. Kamil mne ještě v autě žádá jestli bych ho nenamazala krémem na opalování. Chvilku na něj nevěřícně koukám.Ale on brzy zjišťuje, že si na krk už dosáhne sám.
Vedro. Přestože mám deštník proti sluníčku, stejně neodolám odpočinku ve stínu stromu a posílam Kamila na obhlídku chrámu. Za chvilku se vrací. Uděláme si pár foteček a jelikož nám pomalu vysychá v krcích , jdeme do nejbližšího warungu. Půlku svého šumivého Green Sandu jsem vylila na stůl. Kamil nerozlil nic. Ale když šla kolem zasmušilá paní muslimka zvolal z plných plic “Hele Toilet”.Tak jsme tam šli, ale bez té paní.Auto i řidiče jsme nemohli najít ačkoliv se nám dost lidí snažilo pomoci. Ale při bloudění po parkovišti rozpaleném žhavým poledním sluncem jsme zase potkali Miloše. Chtěl jít na nějaké pěkné představení, tak loudil informace. Nakonec jsme našli i šoféra. Byl u auta. Oběd. Posezení a poležení u hotelového bazénu. První pokusy šnorchlovat v bazénu. Po siestě výprava na Hejbinu výstavu. Moment zklamaného očekávání. Náladu jsme si zpravili ve vyhlášené restauraci Gajah Wong. Výborna kachna na pomerančích, tuňákový salát a smažená rýže. To vše v rytmu javánského gamelanu linoucího se z reproduktorů.Mňam , mňam, mňam. Tak tady se objevíme ještě nejmíň jednou.Tak a taxíkem zpět do Hotelu a na motorce až do Pelem sewu, do pelíšku. Únava.
Galerie a mé obrazy. Restaurace Gajah Wong
Žádné komentáře:
Okomentovat