Do vesničky cemoro Lawang jsme jeli asi hodinku a půl. No jeli, spíše stoupali. Místy byla cesta tak příkrá, že by naše auto spíše potřebovalo ozubená kola .Do kopce, dooo kopce, dooo kopceeeee.Vystoupali jsme do vyšky 2000 metrů nad mořem.Nádhera.Z okna hotýlku vidíme přímo na Bromo. Na Bromo vidíme i z verandy i z restaurace.Dochází baterky, přesto fotíme Bromo po stopadesáté.Mraky plují, sluníčko osvětluje sopky , každou vtěřinu jiný obrázek. Musíme to vše zachytit.Z Broma se valí dým.Místní krajina mě okouzlila. Musíme se vydat na procházku, ačkoliv se bude za chvíli stmívat.Zapadající slunce nám připravuje další a další výborná zátiší , ktere prostě musíme fotit.
Cestou si koupím v suvenýrech zdobeny bičík na koně a laškovně s ním švihám Kamila . Kamil nesouhlasí.Míjíme spoustu prodavačů vlněných čepic a šál. To nepotřebujem. Pro našince na Bromu zase taková zima není. Líbí se mi ale sarong, který mají skoro všichni místní omotaný kolem ramen.Jeden nejpilnější prodavač čepic, si chce vydělat za každou cenu a slíbuje mi že mi sárong sežene. A opravdu. Asi za dvě hodinky ho znovu potkáváme a s vítězoslavným výrazem ve tváři na mě mrká očkem a podává mi sárong, ještě zabalený v originálním obalu. Samozřejmě si ale nezapomene říct o deset ticíc víc než byla předem domluvená cena.Oceňuji jeho snahu a dávám mu stopadesát pět tisíc.Oba jsme spokojeni.Cena byla i tak nadsazená, ale zase jsem sehnala něco co mě nadchlo.
V hotelové restauraci si jako obvykle dávám kukuřičnou polévku a zázvorový čaj. Kamil bohužel mou lásku k zázvoru,kterého je v šálku víc než čaje, moc nechápe a neodvažuje se to pít, ačkoliv mu slibuji, že je to ohromně zdravé.Po zkušenostech s medůzami, které jsou prý také dobré pro zdraví, už asi jen tak něčemu co je zdravé neuvěří. Jdeme spát už asi kolem sedmé. Ráno ve čtyři musíme vstávat.
Halo, vstávat, volá a buší na dveře hotelový recepční. Zaplaťte mi 50 tisíc za povolení ke vstupu do rezervace.Rozespalý Kamil bezmyšlenkovitě vyndavá z kapsy bankovky. Až pak mu dojde, že to není od dotyčného zrovna fér a přemýšlí proč si recepční neřekl o peníze včera, když jsme byli při smyslech.Malinko mu to pokazí náladu.Ale to se brzy spraví. V džípu už sedí nějaký klučina, nakonec nás jede i s řidičem sedm. Vplouváme do tmy a klesáme do kráteru. Před námi kolona dalších džípů s dalšími bělochy. Kde se tu najednou vzalo tolik lidí? Na východ slunce všichni společně čekáme na vyhlídce.
V hotelové restauraci si jako obvykle dávám kukuřičnou polévku a zázvorový čaj. Kamil bohužel mou lásku k zázvoru,kterého je v šálku víc než čaje, moc nechápe a neodvažuje se to pít, ačkoliv mu slibuji, že je to ohromně zdravé.Po zkušenostech s medůzami, které jsou prý také dobré pro zdraví, už asi jen tak něčemu co je zdravé neuvěří. Jdeme spát už asi kolem sedmé. Ráno ve čtyři musíme vstávat.
Halo, vstávat, volá a buší na dveře hotelový recepční. Zaplaťte mi 50 tisíc za povolení ke vstupu do rezervace.Rozespalý Kamil bezmyšlenkovitě vyndavá z kapsy bankovky. Až pak mu dojde, že to není od dotyčného zrovna fér a přemýšlí proč si recepční neřekl o peníze včera, když jsme byli při smyslech.Malinko mu to pokazí náladu.Ale to se brzy spraví. V džípu už sedí nějaký klučina, nakonec nás jede i s řidičem sedm. Vplouváme do tmy a klesáme do kráteru. Před námi kolona dalších džípů s dalšími bělochy. Kde se tu najednou vzalo tolik lidí? Na východ slunce všichni společně čekáme na vyhlídce.
Při cestě nahoru jsem i přes tmu, která by se dala krájet zahlídla u silnice značky, varující řidiče před prudkým stoupáním.První vypadala celkem děsivě.Autíčko na nakloněné rovině pod úhlem asi 40 stupňů. Na druhé už bylo stoupání pod úhlem snad 60 stupňů. Další značku už jsem si nechtěla ani představit a tak jsem radši přestala koukat z okénka, ale koukala jsem na Kamila, do kterého stále loktem štouchala nevyspalá Němka.Naštěstí v autě byla stejná tma jako venku, takže jsem neviděla jak se Kamil zlověstně šklebí.
Počasí se nám víc než vydařilo. Mlha klesla do hlubin kráteru a my mohli sledovat ten nepopsatelný zázrak vycházejícího slunce nad vrcholy Jávských sopek.
Počasí se nám víc než vydařilo. Mlha klesla do hlubin kráteru a my mohli sledovat ten nepopsatelný zázrak vycházejícího slunce nad vrcholy Jávských sopek.
Na všechny neříjemnosti jsem v tu ránu zapomněla. Ani mi nevadilo, že mi nervozní američan,schválně šlapal na nohu a strkal do mě svým Cannonem. Zůstala jsem pozorovat tento ráj ještě dlouho potom, co fotografováníchtiví běloši už dávno zmizeli ve svých najatých džípech dole v kráteru.
Osazenstvo našeho červeného džípu se ale ještě tvářilo celkem chápavě. nastoupila jsem a vydali jsme se volným pádem k Bromu.
Řidic věděl od našeho recepčního, že chci jet z Broma na koni a furt do mě hučel jestli tedy jo nebo ne. Mě se nechtělo říkat jemu, protože jsem si chtěla koně pronajmout sama a neplatit tak provizi nějakému zprostředkovateli. Nakonec jsem mu ale byla vděčná, protože když jsme přijeli na parkoviště obsypali nás majitelé koní jako vosy ocucanej bonbon, a mě se podařilo vystoupit jen proto, že mi ridič okýnkem už jednoho koňského dopravce domluvil a já měla v ruce důkaz v podobě kartičky se jménem koně.Na Bromo jsem se vysápala po svých. Po schodech.Bromo je stejně úžasné z dálky jako z blízka. Na vrcholu jsem si snědla jablko, co jsem koupila už v Semarangu a bylo mi dobře.
Zpátky až k hotelu, asi hodinu, jsem jela zase na koni.Kamil za námi cupital mořem písku dušen sírou valící se ze sopky a málem tam vypustil duši.V hotelu jsem si dala kukuřičnou polévku a kamil si zase nedal čaj se zázvorem.
Žádné komentáře:
Okomentovat