V Padang Bai jsem se okamžitě zamilovala do prvního hotelu, do kterého jsem vlezla. Pokoj jako samostatný zděný domek, výhled na dva bazénky s fontánkami, upravený po anglicku střižený trávníček, prostě idylka. Jenže Kamil se zasekl a nechtěl platit za pokoj víc jak 200 tisíc za noc. Nafoukla jsem se a přestala mluvit. To bohužel ale moc dlouho nešlo, protože Kamil se umí indonésky zeptat jen kde je záchod a anglicky umí jen Henk, což ví jen on sám co tím chce říct. Takže jsem zase mluvit musela a hledali jsme jiné ubytování. V hostelu, kde noc sice stoji jen 60 tisíc , s výhledem na betonovou rozestavěnou či polorozpadlou krychli, jsem bydlet nechtěla. Zvolili jsme kompromis a ubytovali se v prvním patře hotelu, co měl na střeše bazén. Jelikož pán na recepci byl velmi nerudny, o bazénku jsme se dozvěděli čirou náhodou, když se Kamil vydal na průzkum třetího patra, ale to už bylo deset minut pred naším odjezdem. Ale krátké plavání a dlouhé posezení v zátoce Modrá laguna asi patnáct minut běhu od Hotelu nám tuto citovou újmu vynahradilo. Tam jsme i byli svědkem jak jeden bílý meditující mladý rozervaný intelekteuál dělal že levituje nebo je nehmotný a chtěl utéct bez placení.
Písek v obočí.Heli v hotelu.
Žádné komentáře:
Okomentovat