Cestou zpátky do Probolingga i Kamilovi i mě málem vypadly oči hrůzou. Naši průvodci, řidič a jeho nezletilý kamarád, nechali vůz z kopců padat volným pádem. Brzda je pro ně asi vymoženost zcela neznámá a nepoznaná. Vesničky a mestěčka profrčel jako šílenec, motorkáři, cyklisti , chodci padali do příkopů, hejna hus a stáda krav utpěly značné ztráty.Kamil nemluvil. Já taky ne.Opakovat někomu po šestnácté, aby jel pomalu a opatrně je už nad mé síly. Takže jsem jen doufala, že už to nebude dlouho trvat. A opravdu. Řidič nám ušetřil půl hodinku a rozveseleně se naparoval očekávajíce, že dostane pochvalu. Místo toho dostal od Kamila lekci češtiny. Až přijedou nějaký češi, tak je česky pozdrav , jo! a napsal jim na papírek větu, kterou řidič i jeho kamarád nadšeně opakovali: Jezdím jak hovado. Se slovy jezdím jak hovado si podali s Kamilem ruce a odešli domů s pocitem dobře vykonané práce.. Na minibus do Jogjy jsme museli čekat ještě asi dvě hodiny. Kamilovi bylo zle z toho steaku, co mu dali v La marine v Jepaře, takže si ani neužil pohostinnost majitele jednoho warungu, který nám přinesl vařené banány. Prý z vlastní zahrádky. Popili jsme citronovou vodu a kafíčko, nakoupili výborné pečivo na cestu a za pár chvil už seděli v minibuse, který jsme měli ,ač je to k nevíře, jen a jen pro sebe. Já usnula. A Kamil asi taky. Cesta nám příjemně utekla. Za sedm hodin už jsme byli v Jogjakartě.Byli 4 hodiny v noci. Museli jsme pana hoteliéra vytáhnout z postele . Ale ani se nezlobil. Jen chtěl zase hodně rychle zamknout hlavní bránu, tak se mnou Kamil ani nemohl počkat na taxík. Ten ale díky bohu dorazil, i když řidič ještě spal, nějakým zázrakem se mu povedlo dopravit mě do mé chaloupky na jihu uprostřed rýžových polí, kde už na mne čekal rozespalý šmudlínek. Únava.Sprcha.Únava.Spánek.Sladký spánek.....
Žádné komentáře:
Okomentovat