14,Jepara

Surabaya.

Nic nemůže být úplně dokonalé a i náš příběh má jednu mouchu a tou je Jepara. Z Karimun Jawa nás rychloloď za dvě hodiny donesla ke břehům a to přímo do přístavu v Jepaře.Ta je vyhlášená jako město řezbářů a úžasným dřevěnným nábytkem. My jsme ale z tohoto jejího kouzla neokusili ani špetku. Hned v přístavu jsme sedli na lep jednomu Becakari, který nám slíbil odvoz do nejbližší restaurace, ale místo toho nás úplně nesmyslně povozil po prřístavišti sem a tam a ještě si za to nechal zaplatit dvakrát tolik než kolik bylo původně dohodnuto. Chtělo by se říct-naštěstí jsme se nakonec dostali i do vytoužené restaurace, ale to jsme ještě netušili jaké "štěstí" nás v ní potká.Byli jsme hladoví jak psi. Restaurace na kůlech s výhledem na širé moře vypadala lákavě i když poněkud nedůvěryhodně, protože tam kromě nás nebyli žádní další hosté.Mladíček stojí u našeho stolu a snaží se porozumět tomu co si objednáváme. Já chci totiž polévku bez masa, tak se ho ptám jestli jsou mi schopni něco takového připravit. Nesměle kýve hlavou, ale jak jsme posléze zjistila, zcela jsem tímto požadavkem rozvrátila jeho naučené stereotypy a už nebyl schopen obsluhovat ani nás ani nikoho jiného ( další hosté se pomalu objevovali). A aby se mi pomstil, tak v kuchyni pro mne neobjednal mé jídlo.Kamil už má snědeno a hladí si sytý pupík. Já na něj jen hladově mžourám a ztrácím naději.Tak se optám jiné servírky, zda na mě nezapomněli. Ano, jídlo které jsem si objednala se ještě nezačalo vařit protože mezitím přišli další hosté a ti byli upřednostněni. Dobrá , tak mi přineste něco rychlejšího, to co měl tady můj bratr, to je uvařené hned. Miloučká a mlaďoučká servírka cítí, že jsem už asi trošičku podrážděná , přesto se odvažuje říct mi pravdu do očí a to tu, že porce kterou snědl Kamil, byla pro dnešek poslední. To už jsem se ale neovládla. Úplně jsem rezignovala a toto poněkud podivné odoledne jsem nic nejedla. Ještěže mi v restauraci La Marina přinesli aspoň pitnou vodu .V marné naději, že si zaměstnanci budou chtít napravit reputaci požadála jsem, aby nám aspoň zavolali taxíka. Ale, v Jepaře taxíky nemáme, odpověděla mi mladičká servírka, ale jestli chcete seženu vám becak. Ano, chceme. Ale tato nabídka, respektive její realizace byla stejně tak virtuální jako jídlo v La Marina, že jsme na autobusové nádraží museli jít pěšky. Po cestě jsem oslovila jednoho mladíka a posléze jednu dívčinu, abych se zeptala kudy že se to máme ( pěšky!) vydat , ale jeden jak druhá dělali že nás VUBEC nevidí a neslyší. U jedné prodavačky sušenek jsme ale měli štěští , nejenže se s námi začala bavit, ale dokonce nás i správně nasměrovala. Z těžkými batohy jsme se celou cestu poohlíželi po nějakém tom odvozu. Nakonec nás vzal jeden mladík a dovezl nás až za bránu autobusového nádraží. My, běloši , zvyklí že kdekoliv někde z něčeho vystoupíme, tak nás hned obklopí davy naháněčů a pomahačů jsme byli najednou velice překvapeni, když v Jepaře na nádraží si nás vůbec nikdo nevšímal. A v tuhle chvíli bychom to zrovna potřebovali, protože netušíme kterým autobusem a kdy se z tohoto zakletého města dostat. Ploužíme se bezradně nádražím,nehybný hustý vzduch, míjíme ospalé chlapíky pokuřující obligátní cigarety a stánek s všemožným občerstvením. Mrtvo. Nikdo nehne ani brvou, nikdo se na nás ani nepodívá. Co dělat. Oslovím jednoho z prodavačů. Prosím vás , který autobus jede do Semarangu? Do Semarangu? Pojeďte se mnou, ja mám bezva auto. Stopadesát tisíc na jednoho. Ale já se ptám na autobus. My jsme Česi, ne Australani nebo Američani a v těch batozích máme oblečení a ne peníze. Mohutný smích. Bohužel ne z našich úst. Nechceme využít privátních služeb pochybného taxikáře, tak už se s námi dál nebaví. Bloumám. Kamil ne, čeká co vymyslím.Moc my to nemyslí, od rána jsem nic nejedla. Ptám se několika dalších lidí ale dostávám zcela rozporuplné informace. Nakonec nás nacpou do autobusu který se chystá k odjezdu.Doufáme , že jede naším směrem.V Kudusu musíme přestoupit a můžem si vybrat buď jet do Semarangu, kde máme reálnou možnost sehnat klimatizovaný autobus do Surabaye a nebo jet z Kudusu rovnou do Surabaye, ale ekonomickým autobusem pro ty úúúúplně nejchudší lidi.V Jepaře nám ještě před odjezdem naslibovali, že v Kudusu určitě chytneme klimatozovaný autobus, bohužel realita je jiná. A my unavení , já hladová, volíme jednodušší ale zřejmě horší variantu a chytáme ekonomický autobus směr Surabaya. Ach! Vpadnu do autobusu, už se chystá zvednout kotvu, uvnitř přes oblaka cigaretového dýmu nevidím sedačky ani ostatní cestující. Chvíli se mi zastaví dech.Tohle bude jízda. Jsme usazeni na poslední dvě volná místečka v zadní části opiového doupěte.Lidé co nastupují po nás, mají smůlu. musí stát.Tak a vyrážíme na sedmihodinovou cestu do Surabaye. Autobus nesnesitelně hučí, drncá,páchne, aspoň že otevřenými dveřmi hned vedle mně proudí dovnitř vzduch a rozhání oblaka dýmu z hřebíčkových cigaret. Je noc. Pomalu mi začíná být zima, ale jestli se zavřou dveře tak se udusíme. Nakonec zvítězí verze " udusíme se" a průvodčí zavírá dveře. Kamil trpí a já usínám. Já můžu spát kdekoliv. I v úplně nemožných podmínkách. Takže se odebírám do říše snů a je mi dobře.Proberu se až kousek od Surabaye( po cca 7mi hodinách). Rozlámaná, rozcuchaná, nenajedená s Kamilem šokovaným z prožité jízdy tak, že by se v něm slova nedořezal, vystupujeme na nadraží z Autobusu. Je hluboká noc a proto podlehneme prvnímu taxíkaři, která se na nás nalepí. Odtáhne nás na parkoviště k oprýskanému taxíku. Uvnitř, zahalen jak jinak cigaretovým dýmem, spí jeho mladší kolega.Probudí ho a vytáhne za flígr z auta. Sám si sedne za volant a řekne nám, že nás odveze do hotelu za 75tisíc a vypnul taxametr.Já ačkoliv ve stavu blízkému komatu jsem si ještě zachovala zbytky zdravého rozumu a řekal jsem mu, že takhle okatě se tedy okrádat nenecháme, ať ten taxametr zase hezky rychle zapne. Asi jsem to řekla dost důrazně, protože se ani nesnažil s náma smlouvat. Vystoupil z auta a zastrčil tam svého mladšího kolegu zpátky. Ten zapnul taxametr a aniž by s námi promluvil jediné slovo ,dovezl nás do hotelu. Platili jsme 30 tisíc. Do hotelu jsem předem volala, protože jsme měli strach, že ve dvě v noci by nás bez objednáni do hotelu nepustili.A bylo moc dobře, že jsem nám ten pokoj objednala. Hotel Weta má totiž asi už pár hvězdiček. Nejenže tam mají zaměstnance na otevírání dveří u taxíku, ale i na otevírání dveří hotelu a další človíček nosí kufry. Pán na recepci, byl oblečen tak jak se patřilo k jeho vystupování a to ukazovalo spíše na majitele než na obyčejného zaměstanace hotelu. Asi se nás polekal.V jeho tváři se objevil malinký tik, ale dovedně to maskoval. My , uválení, unavení, smradlaví běloši na smrt vyčerpaní nekonečnou cestou autobusem, na zádech otrhané a špinavé batohy...To asi v hotelu Weta ještě neviděli. Do pokoje nás sice pustili, ale museli jsme zaplatit zálohu která výrazně převyšovala reálnou cenu za ubytování na jednu noc.Hotelová restaurace byla otevřena. Já vyhladovělá jsem ani nechtěla jít nejdřív na pokoj a trošku se opláchnout, protože bych při tom usnula. Batoh jsem opřela o mramorový sloup s antickou hlavicí a jala se vybírat z menu, které mi donesl vyleštěný mladík v upraveném kvádříku. Hurá jídlo! Kukuřičná polévka a desert. zvláštní kombinace, ale mě úžasně bodla. Pak si ještě dám teplou sprchu a omdlím.Pamatuji si , že se mi ještě před tím povedlo dojít k posteli.