17, Zase doma.....

Cestou zpátky do Probolingga i Kamilovi i mě málem vypadly oči hrůzou. Naši průvodci, řidič a jeho nezletilý kamarád, nechali vůz z kopců padat volným pádem. Brzda je pro ně asi vymoženost zcela neznámá a nepoznaná. Vesničky a mestěčka profrčel jako šílenec, motorkáři, cyklisti , chodci padali do příkopů, hejna hus a stáda krav utpěly značné ztráty.Kamil nemluvil. Já taky ne.Opakovat někomu po šestnácté, aby jel pomalu a opatrně je už nad mé síly. Takže jsem jen doufala, že už to nebude dlouho trvat. A opravdu. Řidič nám ušetřil půl hodinku a rozveseleně se naparoval očekávajíce, že dostane pochvalu. Místo toho dostal od Kamila lekci češtiny. Až přijedou nějaký češi, tak je česky pozdrav , jo! a napsal jim na papírek větu, kterou řidič i jeho kamarád nadšeně opakovali: Jezdím jak hovado. Se slovy jezdím jak hovado si podali s Kamilem ruce a odešli domů s pocitem dobře vykonané práce.. Na minibus do Jogjy jsme museli čekat ještě asi dvě hodiny. Kamilovi bylo zle z toho steaku, co mu dali v La marine v Jepaře, takže si ani neužil pohostinnost majitele jednoho warungu, který nám přinesl vařené banány. Prý z vlastní zahrádky. Popili jsme citronovou vodu a kafíčko, nakoupili výborné pečivo na cestu a za pár chvil už seděli v minibuse, který jsme měli ,ač je to k nevíře, jen a jen pro sebe. Já usnula. A Kamil asi taky. Cesta nám příjemně utekla. Za sedm hodin už jsme byli v Jogjakartě.Byli 4 hodiny v noci. Museli jsme pana hoteliéra vytáhnout z postele . Ale ani se nezlobil. Jen chtěl zase hodně rychle zamknout hlavní bránu, tak se mnou Kamil ani nemohl počkat na taxík. Ten ale díky bohu dorazil, i když řidič ještě spal, nějakým zázrakem se mu povedlo dopravit mě do mé chaloupky na jihu uprostřed rýžových polí, kde už na mne čekal rozespalý šmudlínek. Únava.Sprcha.Únava.Spánek.Sladký spánek.....

16, Bromo , třešnička na dortu našeho cestování.

Do vesničky cemoro Lawang jsme jeli asi hodinku a půl. No jeli, spíše stoupali. Místy byla cesta tak příkrá, že by naše auto spíše potřebovalo ozubená kola .Do kopce, dooo kopce, dooo kopceeeee.Vystoupali jsme do vyšky 2000 metrů nad mořem.Nádhera.Z okna hotýlku vidíme přímo na Bromo. Na Bromo vidíme i z verandy i z restaurace.Dochází baterky, přesto fotíme Bromo po stopadesáté.Mraky plují, sluníčko osvětluje sopky , každou vtěřinu jiný obrázek. Musíme to vše zachytit.Z Broma se valí dým.Místní krajina mě okouzlila. Musíme se vydat na procházku, ačkoliv se bude za chvíli stmívat.Zapadající slunce nám připravuje další a další výborná zátiší , ktere prostě musíme fotit.

Cestou si koupím v suvenýrech zdobeny bičík na koně a laškovně s ním švihám Kamila . Kamil nesouhlasí.Míjíme spoustu prodavačů vlněných čepic a šál. To nepotřebujem. Pro našince na Bromu zase taková zima není. Líbí se mi ale sarong, který mají skoro všichni místní omotaný kolem ramen.Jeden nejpilnější prodavač čepic, si chce vydělat za každou cenu a slíbuje mi že mi sárong sežene. A opravdu. Asi za dvě hodinky ho znovu potkáváme a s vítězoslavným výrazem ve tváři na mě mrká očkem a podává mi sárong, ještě zabalený v originálním obalu. Samozřejmě si ale nezapomene říct o deset ticíc víc než byla předem domluvená cena.Oceňuji jeho snahu a dávám mu stopadesát pět tisíc.Oba jsme spokojeni.Cena byla i tak nadsazená, ale zase jsem sehnala něco co mě nadchlo.
V hotelové restauraci si jako obvykle dávám kukuřičnou polévku a zázvorový čaj. Kamil bohužel mou lásku k zázvoru,kterého je v šálku víc než čaje, moc nechápe a neodvažuje se to pít, ačkoliv mu slibuji, že je to ohromně zdravé.Po zkušenostech s medůzami, které jsou prý také dobré pro zdraví, už asi jen tak něčemu co je zdravé neuvěří. Jdeme spát už asi kolem sedmé. Ráno ve čtyři musíme vstávat.
Halo, vstávat, volá a buší na dveře hotelový recepční. Zaplaťte mi 50 tisíc za povolení ke vstupu do rezervace.Rozespalý Kamil bezmyšlenkovitě vyndavá z kapsy bankovky. Až pak mu dojde, že to není od dotyčného zrovna fér a přemýšlí proč si recepční neřekl o peníze včera, když jsme byli při smyslech.Malinko mu to pokazí náladu.Ale to se brzy spraví. V džípu už sedí nějaký klučina, nakonec nás jede i s řidičem sedm. Vplouváme do tmy a klesáme do kráteru. Před námi kolona dalších džípů s dalšími bělochy. Kde se tu najednou vzalo tolik lidí? Na východ slunce všichni společně čekáme na vyhlídce.

Při cestě nahoru jsem i přes tmu, která by se dala krájet zahlídla u silnice značky, varující řidiče před prudkým stoupáním.První vypadala celkem děsivě.Autíčko na nakloněné rovině pod úhlem asi 40 stupňů. Na druhé už bylo stoupání pod úhlem snad 60 stupňů. Další značku už jsem si nechtěla ani představit a tak jsem radši přestala koukat z okénka, ale koukala jsem na Kamila, do kterého stále loktem štouchala nevyspalá Němka.Naštěstí v autě byla stejná tma jako venku, takže jsem neviděla jak se Kamil zlověstně šklebí.
Počasí se nám víc než vydařilo. Mlha klesla do hlubin kráteru a my mohli sledovat ten nepopsatelný zázrak vycházejícího slunce nad vrcholy Jávských sopek.

Na všechny neříjemnosti jsem v tu ránu zapomněla. Ani mi nevadilo, že mi nervozní američan,schválně šlapal na nohu a strkal do mě svým Cannonem. Zůstala jsem pozorovat tento ráj ještě dlouho potom, co fotografováníchtiví běloši už dávno zmizeli ve svých najatých džípech dole v kráteru.

Osazenstvo našeho červeného džípu se ale ještě tvářilo celkem chápavě. nastoupila jsem a vydali jsme se volným pádem k Bromu.

Řidic věděl od našeho recepčního, že chci jet z Broma na koni a furt do mě hučel jestli tedy jo nebo ne. Mě se nechtělo říkat jemu, protože jsem si chtěla koně pronajmout sama a neplatit tak provizi nějakému zprostředkovateli. Nakonec jsem mu ale byla vděčná, protože když jsme přijeli na parkoviště obsypali nás majitelé koní jako vosy ocucanej bonbon, a mě se podařilo vystoupit jen proto, že mi ridič okýnkem už jednoho koňského dopravce domluvil a já měla v ruce důkaz v podobě kartičky se jménem koně.Na Bromo jsem se vysápala po svých. Po schodech.Bromo je stejně úžasné z dálky jako z blízka. Na vrcholu jsem si snědla jablko, co jsem koupila už v Semarangu a bylo mi dobře.

Zpátky až k hotelu, asi hodinu, jsem jela zase na koni.Kamil za námi cupital mořem písku dušen sírou valící se ze sopky a málem tam vypustil duši.V hotelu jsem si dala kukuřičnou polévku a kamil si zase nedal čaj se zázvorem.

15,Weta

Stoupání do Cemoro Lawang.

Snídaně jako pro Bohy. Tousty, marmeláda, máslo, džůs, mléko, čaj , káva, rýžová kaše s banánem, smažená rýže, bílá rýže, krevety, párečky, kuřátko,krupuk, okurkový salát, papayovy salát, meloun, ananas.....Naberu si plný talíř. Kamil neveřícně kouká a maže si svůj konzervativní toust máslem. Ja si jdu ještě nekolikrát pro výborný džus a okurkový salát. Smažené krevetky jsou dokonalé.Asi tu zůstanu několik dní....
To mi ale kamil neschválil a tak balíme své svršky, dostáváme zpátky kolem stotisíc rupií na recepci a vyrážíme taxíkem směrem na autobusové nádraží.
Ze Surabaye musíme nejdříve do Probolinga a odtamtud minibusem ke Bromu.
Cesta do Probolinga je náplastí na naše strasti z uplynulé noci.Autobus je klimatizovaný, máme s sebou jídlo a tešíme se na sopku.Řidič nás vyhodí hned u cestovní agentury, která zařizuje výlety na Bromo. Chlapík za stolem je velice profesionální. Okamžite nám poskytuje kompletní informace aniž bychom se ho stihli na něco zeptat. Kamila jeho profesionální jednání tolik uchvátilo, že mu vysypal na stůl svou peněženku a tak nám zajistil bezstarostný program na několik dní.Odvoz do Cemoro Lawang přímo k hotelu, ráno džípem na vyhlídku okouknout východ slunce a pak výstup na Bromo, odvoz zpátky do Probolinga. a Odtamtud pak až do Jogjy.Všechno pak klapalo na minutu.

14,Jepara

Surabaya.

Nic nemůže být úplně dokonalé a i náš příběh má jednu mouchu a tou je Jepara. Z Karimun Jawa nás rychloloď za dvě hodiny donesla ke břehům a to přímo do přístavu v Jepaře.Ta je vyhlášená jako město řezbářů a úžasným dřevěnným nábytkem. My jsme ale z tohoto jejího kouzla neokusili ani špetku. Hned v přístavu jsme sedli na lep jednomu Becakari, který nám slíbil odvoz do nejbližší restaurace, ale místo toho nás úplně nesmyslně povozil po prřístavišti sem a tam a ještě si za to nechal zaplatit dvakrát tolik než kolik bylo původně dohodnuto. Chtělo by se říct-naštěstí jsme se nakonec dostali i do vytoužené restaurace, ale to jsme ještě netušili jaké "štěstí" nás v ní potká.Byli jsme hladoví jak psi. Restaurace na kůlech s výhledem na širé moře vypadala lákavě i když poněkud nedůvěryhodně, protože tam kromě nás nebyli žádní další hosté.Mladíček stojí u našeho stolu a snaží se porozumět tomu co si objednáváme. Já chci totiž polévku bez masa, tak se ho ptám jestli jsou mi schopni něco takového připravit. Nesměle kýve hlavou, ale jak jsme posléze zjistila, zcela jsem tímto požadavkem rozvrátila jeho naučené stereotypy a už nebyl schopen obsluhovat ani nás ani nikoho jiného ( další hosté se pomalu objevovali). A aby se mi pomstil, tak v kuchyni pro mne neobjednal mé jídlo.Kamil už má snědeno a hladí si sytý pupík. Já na něj jen hladově mžourám a ztrácím naději.Tak se optám jiné servírky, zda na mě nezapomněli. Ano, jídlo které jsem si objednala se ještě nezačalo vařit protože mezitím přišli další hosté a ti byli upřednostněni. Dobrá , tak mi přineste něco rychlejšího, to co měl tady můj bratr, to je uvařené hned. Miloučká a mlaďoučká servírka cítí, že jsem už asi trošičku podrážděná , přesto se odvažuje říct mi pravdu do očí a to tu, že porce kterou snědl Kamil, byla pro dnešek poslední. To už jsem se ale neovládla. Úplně jsem rezignovala a toto poněkud podivné odoledne jsem nic nejedla. Ještěže mi v restauraci La Marina přinesli aspoň pitnou vodu .V marné naději, že si zaměstnanci budou chtít napravit reputaci požadála jsem, aby nám aspoň zavolali taxíka. Ale, v Jepaře taxíky nemáme, odpověděla mi mladičká servírka, ale jestli chcete seženu vám becak. Ano, chceme. Ale tato nabídka, respektive její realizace byla stejně tak virtuální jako jídlo v La Marina, že jsme na autobusové nádraží museli jít pěšky. Po cestě jsem oslovila jednoho mladíka a posléze jednu dívčinu, abych se zeptala kudy že se to máme ( pěšky!) vydat , ale jeden jak druhá dělali že nás VUBEC nevidí a neslyší. U jedné prodavačky sušenek jsme ale měli štěští , nejenže se s námi začala bavit, ale dokonce nás i správně nasměrovala. Z těžkými batohy jsme se celou cestu poohlíželi po nějakém tom odvozu. Nakonec nás vzal jeden mladík a dovezl nás až za bránu autobusového nádraží. My, běloši , zvyklí že kdekoliv někde z něčeho vystoupíme, tak nás hned obklopí davy naháněčů a pomahačů jsme byli najednou velice překvapeni, když v Jepaře na nádraží si nás vůbec nikdo nevšímal. A v tuhle chvíli bychom to zrovna potřebovali, protože netušíme kterým autobusem a kdy se z tohoto zakletého města dostat. Ploužíme se bezradně nádražím,nehybný hustý vzduch, míjíme ospalé chlapíky pokuřující obligátní cigarety a stánek s všemožným občerstvením. Mrtvo. Nikdo nehne ani brvou, nikdo se na nás ani nepodívá. Co dělat. Oslovím jednoho z prodavačů. Prosím vás , který autobus jede do Semarangu? Do Semarangu? Pojeďte se mnou, ja mám bezva auto. Stopadesát tisíc na jednoho. Ale já se ptám na autobus. My jsme Česi, ne Australani nebo Američani a v těch batozích máme oblečení a ne peníze. Mohutný smích. Bohužel ne z našich úst. Nechceme využít privátních služeb pochybného taxikáře, tak už se s námi dál nebaví. Bloumám. Kamil ne, čeká co vymyslím.Moc my to nemyslí, od rána jsem nic nejedla. Ptám se několika dalších lidí ale dostávám zcela rozporuplné informace. Nakonec nás nacpou do autobusu který se chystá k odjezdu.Doufáme , že jede naším směrem.V Kudusu musíme přestoupit a můžem si vybrat buď jet do Semarangu, kde máme reálnou možnost sehnat klimatizovaný autobus do Surabaye a nebo jet z Kudusu rovnou do Surabaye, ale ekonomickým autobusem pro ty úúúúplně nejchudší lidi.V Jepaře nám ještě před odjezdem naslibovali, že v Kudusu určitě chytneme klimatozovaný autobus, bohužel realita je jiná. A my unavení , já hladová, volíme jednodušší ale zřejmě horší variantu a chytáme ekonomický autobus směr Surabaya. Ach! Vpadnu do autobusu, už se chystá zvednout kotvu, uvnitř přes oblaka cigaretového dýmu nevidím sedačky ani ostatní cestující. Chvíli se mi zastaví dech.Tohle bude jízda. Jsme usazeni na poslední dvě volná místečka v zadní části opiového doupěte.Lidé co nastupují po nás, mají smůlu. musí stát.Tak a vyrážíme na sedmihodinovou cestu do Surabaye. Autobus nesnesitelně hučí, drncá,páchne, aspoň že otevřenými dveřmi hned vedle mně proudí dovnitř vzduch a rozhání oblaka dýmu z hřebíčkových cigaret. Je noc. Pomalu mi začíná být zima, ale jestli se zavřou dveře tak se udusíme. Nakonec zvítězí verze " udusíme se" a průvodčí zavírá dveře. Kamil trpí a já usínám. Já můžu spát kdekoliv. I v úplně nemožných podmínkách. Takže se odebírám do říše snů a je mi dobře.Proberu se až kousek od Surabaye( po cca 7mi hodinách). Rozlámaná, rozcuchaná, nenajedená s Kamilem šokovaným z prožité jízdy tak, že by se v něm slova nedořezal, vystupujeme na nadraží z Autobusu. Je hluboká noc a proto podlehneme prvnímu taxíkaři, která se na nás nalepí. Odtáhne nás na parkoviště k oprýskanému taxíku. Uvnitř, zahalen jak jinak cigaretovým dýmem, spí jeho mladší kolega.Probudí ho a vytáhne za flígr z auta. Sám si sedne za volant a řekne nám, že nás odveze do hotelu za 75tisíc a vypnul taxametr.Já ačkoliv ve stavu blízkému komatu jsem si ještě zachovala zbytky zdravého rozumu a řekal jsem mu, že takhle okatě se tedy okrádat nenecháme, ať ten taxametr zase hezky rychle zapne. Asi jsem to řekla dost důrazně, protože se ani nesnažil s náma smlouvat. Vystoupil z auta a zastrčil tam svého mladšího kolegu zpátky. Ten zapnul taxametr a aniž by s námi promluvil jediné slovo ,dovezl nás do hotelu. Platili jsme 30 tisíc. Do hotelu jsem předem volala, protože jsme měli strach, že ve dvě v noci by nás bez objednáni do hotelu nepustili.A bylo moc dobře, že jsem nám ten pokoj objednala. Hotel Weta má totiž asi už pár hvězdiček. Nejenže tam mají zaměstnance na otevírání dveří u taxíku, ale i na otevírání dveří hotelu a další človíček nosí kufry. Pán na recepci, byl oblečen tak jak se patřilo k jeho vystupování a to ukazovalo spíše na majitele než na obyčejného zaměstanace hotelu. Asi se nás polekal.V jeho tváři se objevil malinký tik, ale dovedně to maskoval. My , uválení, unavení, smradlaví běloši na smrt vyčerpaní nekonečnou cestou autobusem, na zádech otrhané a špinavé batohy...To asi v hotelu Weta ještě neviděli. Do pokoje nás sice pustili, ale museli jsme zaplatit zálohu která výrazně převyšovala reálnou cenu za ubytování na jednu noc.Hotelová restaurace byla otevřena. Já vyhladovělá jsem ani nechtěla jít nejdřív na pokoj a trošku se opláchnout, protože bych při tom usnula. Batoh jsem opřela o mramorový sloup s antickou hlavicí a jala se vybírat z menu, které mi donesl vyleštěný mladík v upraveném kvádříku. Hurá jídlo! Kukuřičná polévka a desert. zvláštní kombinace, ale mě úžasně bodla. Pak si ještě dám teplou sprchu a omdlím.Pamatuji si , že se mi ještě před tím povedlo dojít k posteli.

13, Zpět na Jávu

Ráno.Dnes si nekoupíme čerstvý kokos. Už jsme stařičké javánce v předchozích dnech dali vydělat na měsíce dopředu. Balíme. Loučíme se s panem Ipongem a jeho ženou a ještě máme dostatek času stavit se po cestě v turistických informacích, kde prý zcela jistě získáme podrobnou mapu celého souostroví.Sice pozdě,ale třeba se nám bude hodit pro příště.Do tak krásného koutu země, se člověk chce a musí vracet.
Infocentum nacházíme celkem snadno. Je kousek do kopce nad přístavištěm. Ale k našemu nemalému překvapení zeje prázdnotou.Schody jsou pokryté stoletou špínou, dokonce i klika je zlomená a hlavně v celém areálu nikde ani noha ani ruka. O to zvláštnější člověku připadá ,že na několika místech visí na šnůrách čerstvě vyprané prádlo. Na policejní stanici kousek pod infocentrem to vypadá nadějněji.Dokonce tam jsou i zaparkované dvě policejní motorky a dvěře jsou otevřené. To je moje naděje. Zeptám se tam. Halo, dobrý den, je tu někdo? Ticho. Opatrně vstupuji do otevřených dvěří. Nikde nikdo. Počítače, psací stroje, otevřené skřínky.Můžu si vzít co mě napadne. Tady se dnes neúřaduje? To by byl titulek , běloška kradla na policejní stanici. Ale já chci jen informace.Bohužel po policistech není vidu ani slechu a po zaměstnancích informačního centra teprve ne. Máme ještě hodinku do vyplutí lodi. Počkám na schodech, třeba se někdo objeví.Jde kolem vesničanka. Paní, nevíte zda toto infocentrum bylo někdy otevřeno? Krčí rameny a zmatena mým dotazem mění směr své chůze.A jéje, přivedla mi pána v zeleném tričku a logem policejní stanice. To vypadá nadějně. Ne, ještě ne. Pán musí pro jiného pána co má klíče.Vrací se domu a po chvilce nás míjí na své služební motorce. Za další chvilku se vrací a že pán co má klíče už je na cestě. Mezitím jsem se snažila zámek sama vypáčít svým kapesním nožíkem.Za okamžik se přišourá policejní teréňák a v něm pán, co má klíče.Výslech. Co chcete a proč. Moje odpověd, že chci jen mapu a pak už nic ho zaskočila. S kolegou se snaží otevřít prosklené dveře. S návštěvou nějakého turisty, ale v turistickém centru nepočítali.S ulomenou klikou se špatně manipuluje. Nakonec nás zachraňuje Kamilova silná paže a papírový ubrousek. Zatímco si Kamil prohlíží expozici mušlí a želvích vajec já vysvětluji panu policajtovi proč chci vlastnit mapu Karimun Jawy. Asi ho má odpověd uspokojila a dvě fotokopie nám zdarma věnuje. Hurá. A teď hajdy na loď a zpátky na Jávu. Ještě chceme vylézt na svou první sopku Bromo.

12,Karimun Jawa, teplo a pan Ipong

Karimun Jawa je souostroví 27 ostrůvků na sever od Semarangu. Největší ostrov se jmenuje právě Karimun Jawa. Zde jsme se i ubytovali. V Inforrmacích v přístavu jsme se dozvěděli, že všechny brožurky a mapky už došly. Hotýlek pana Iponga je vychvalován průvodcem a tak jedeme becakem přímo k němu.Karimun Jawa je ztraceny ráj a dokonce ani spousta Javánců sama netuší, kde tento přírodní skvost leží či dokonce, že vůbec leží.Asi i díky tomu se stalo, že jsme měli celý hotel sami pro sebe. Pan Ipong a jeho žena se nám snažili ve všem vyjít vstříct, ale elektřinu a tudíž klimatizaci nám pouštěli jen od šesti večer do šesti do rána. To byla v neuvěřitelně úporném vedru celkem špatná zpráva. A to jsme netušili, jak si v noci ještě přitopíme.Pan Ipong nečekal hosty, tak ani nezjištoval v jakém stavu je hotelové vybavení. Klimatizace se nám v noci zmněnila v topení. Takže ze 40 stupňů nám v noci vyhnala teplotu v pokoji na 60 a to už zbudilo i mě, ačkoliv já jsem zvyklá na hodně.Ale tím i celá má protestní akce skončila. Unaveně jsem zase ulehla a upadla do spánku. Kamil trpěl a hlava se nám vařila oběma.Ráno pan Ipong opravoval ventilátor bušením pěstí z levé strany. Odpoledne , když jsme se vrátili z výletu, opravil klimošku uplně a to tak, že ji odmontoval ze zdi. Přestěhovali jsme se do jiného pokoje. Ráno odmontoval ze zdi další klimatizaci.Když jsme po třech nocích odjíždeli z jeho hotelu, byli jsme svědkem jak nakládá na becak několik ze zdi odmontovaných ventilátorů. To byla ale jediná muška na jinak snovém pobytu na Karimun Jawa.

Ostrůvky, na které jsme se nechali odvést byli opuštěné, nikde žádný jiný Čech, od moře vál příjemný vánek a voda byla průzračná.Korály byly ostře viditelné i v šestimetrové hloubce, sem tam žralok, želva, medúza. Kamča posedlý šnorchlováním uvěřil našemu kormidelníkovi, že medůzy nekoušou ani neštípou a jejich neškodný sliz je dokonce léčivý. Na důkaz svých slov se sám hrdinně vnořil do vln a Kamil ho důvěřivě následoval.

Náš kormidelník.To co drží ve své pravé ruce je něco jako řadící páka.

Kormidelník ale záhy z vody zase velmi rychle vyjel a pištěl že ho pálí ret. To Kamil neviděl, protože byl ponořen polovinou těla do hejna medůz a druhou polovinu těla mu sežehovalo slunce. Krása, kterou viděl pod sebou skrze potapěčské brýle ale asi opravdu musela stát za to , kdýž se ještě několik dlouhých minut nechal okusovat naprosto neškodnými medůzami.

Když se konečně vynořil a vysápal zpět na loď, jeho obličej, krk a záda zdobily mohutné červené fleky. To mu zůstalo až do odletu zpět do Čech.

Korály,medůzy,žraloci...

Já tolik odvahy neměla a vylezla jsem z lodi až když byla u břehu a to přesně u toho břehu, na kterém roste jediná křivá palma v celém pacifickém i indickém oceánu a jen kvůli téhle křivé palmě, která zdobí nástěnky všech významnějších cestovních kanceláří jsem tuto výpravu podnikla.Zázrak.Zasloužený odpočinek na zapomenutém ostrově daleko od civilizace. Cestou zpět si Kamil ještě zaplave se žraloky a hurá zpátky do vyhřátého hotýlku, kde na nás paní domácí už čeká s výbornou pečenou rybou a pálivýn sambalem až z něj oči pláčou. Po večerech mastíme s Kamilem domino a já , protože jsem všechny své úspory obětovala na své zdraví v SOS, musím nutně vyhrát padesít tisíc rupií, protože si nutně musím koupit dřevěnné potápěčské brýle, které se ještě dnes na Karimun Jawe hojně používají. A vyhrávám!!!!!!

11,Přesun

Pravá ruka Němky v levém popředí a Karimun Jawa v pozadí.

Z Mataramu letíme letadlem do Surabayi, zase zptátky na Jávu. Mame v plánu jet na souostroví Karimun Jawa. Od Surabayi je to ještě ale notný kus cesty.Do Semarangu jedeme autobusem asi 7 hodin a z autobusáku rovnou do hotelu. Jen přespat.Ráno už zase do přístavu a hledáme rychloloď na Karimun Jawu. Nevíme ale jak lodě jezdí. Chceme se proto nejdříve stavit v informačním centru. Adresu najdeme v průvodci. Centrum je ale asi tak reálné jako Restaurace The Village v Sanuru. Naše hledání je neuspěšné. Neuspěšné jsou i naše další pokusy najít jiný zdroj turistických informací. Rezignovaně se tedy necháváme zavézt do přístaviště.A protože jsem řekla panu řidiči že chceme jet na Karimun Jawa lodí, odvezl nás k první lodi kterou uviděl. To bohužel nebyla ta pravá. Chvilku ještě bloudíme po přístavišti, chvílemi to dokonce vypadá že se vracíme do města,nakonec nás ale taxikář vysadí se slovy že on dál jet nemůže. Chlapík co hlídá na parkovišti motorky se nás ochotně ujímá a pomáhá nám najít tu správnou loď. Za svou upřímnou snahu si vysloužil od Kamila finanční dar. Bez něj bychom to asi těžko v tom bludišti našli. Loď už čeká jen na nás.Nastupujeme. Za tři a půl hodinky už jsme v ráji Jávského moře. Cestu lodí nám ještě osladili romantickými songy linoucími se z repráčků a video nahrávky mužů a žen něžně se objímajících na promzlých lavičkách Vencouverskych parků tuto atmosféru jen podtrhovalo. Já před tím utekla do říše snů a Kamil na příď lodi , kde se snažil vyfotit obzor ,ale bůh ví proč fotil stále dokola pravou ruku Němky která stála před ním.

Spím a nic nevnímám...

10, Šnorchlování a ptačí rezervace

Ano,toto je ryba ...

Ruli,majitel hotelu nám sehnal loď a dva pádlaře, kteří nás vyvezli na širé moře a ani já jsem neodolala té kráse a skočila do moře a s půjčeným šnorchlem a brýlemi pozorovala korály, rybky a hlavně lodní ráhno, aby mi náhodou neuplavali.Kamil i já jsme byli tak unešeni modrou nádherou a pestrým kobercem na jejím dně, že jsme zapomněli na čas.Po tomto usilovném šnorchlování byl návrat na lod vskutku bolestný. Hlava se mi tak zamotala, že jsem zapomněla na šmudlu v Jogje a začla pokukovat po našem najatém potapěči.Kamil se nezakoukal asi do nikoho , ale hlavu měl také zamotanou. Důkladně. Nechali jsme se vyložit na opačném konci ostrova. Kamil říkal že je to odtamtud jen deset minut zpátky do hotelu....Za tmy jsme dorazili do hotelového báru, kde nám umixovali džůs.Druhý den už nikde nevidíme žádné bělochy. Všichni odpluli ráno. Takže hurá zase do báru.Konečně nám s radostí mixují džus na požádání.Na Gilli Meno dokone pečou i výbornou pizzu.Pan restauratér ale není na návaly zařízený.Vždycky když se nás ptal jestli neco chceme,jsme ho velmi překvapili svou odpovědí, že ANO.
Uprostřed ostrova je ptačí rezervace. Proč ale ti ptáčkové nelítají po celém ostrově, ptám se sama sebe i Kamila, když je ten ostůvek tam prťavej. No, to asi budou zavřený v klecích. Zvědavost nám ale nedala a tak jsme tam ve volném odpoledni zašli. Co čert nechtěl, ptačí rezervace na Gili Meno je opravdu sítí obehnaný pozemek a i přesto jsou ptáci ještě pro jistotu v klecích. Prý aby nekakali na návštěvníky. Sympatický, ale poněkud posmutnělý Papoušek v kleci hned u vchodu, je naučený poslušně si sednou na jakoukoliv nataženou ruku. Druhý , hned vedle něj umí Hellou, Hellou...Nám se ale nejvíc zamlouval zamyšlený půlmetrový černočervený papoušek s holou lebkou z Papui, kterého by pan Hitchcock hned všema deseti obsadil do svého hororu ptáci II. Pan ošetřovatel ale říkal že je hodný. Kamil se hned skamarádil s jiným, zeleným papouškem. Snažil se ho naučit aspoň jedno ze svého pestrého neslušného slovníku a papoušek s velkým zájmem naslouchal a chápavě při tom pomalinku kroutil hlavičkou do všech stran a koulel očičkama. Dotyčné slovo z jeho zobáčku, ač se kamil vskutku snažil, nakonec ale nevykluzlo. Hodný papoušek.Tuto citovou újmu a zklamání si ale Kamil vynahradil o pár dní později v Probolingu na východní Jávě.

MHD na Gili Meno.

9,Gili Meno

Přesun Na Gili Meno nám zabral celý den.Míjeli jsme nádherné pláže , zátoky i stoupali do kopců a klesali z nich zase dolů. U patníků čekali opičí králové a koukali na projíždějící auta a motorky jako na televizi.V Bangsalu jak jinak se na nás vrhla banda nahaněčů. Nešlo odolat. Takže jsme si předplatili cestu do Mataramu, odkud jsme pak plánovali návrat na Jávu. Teď ale čekáme na věřejnou loď, která nás doveze na Gili Meno. Všichni ostatní běloši ( jeden z nich ukazoval nezletilým indonéským mladíčkům své trenýrky zavěšené prooooklatě nízko) se nalodili na speciální loď pro bělochy a tím ulehčili svým peněženkám desetkrát účinněji než my s Kamilem. My hrdině čekáme na public boat a jíme něco, co vypadá jako jídlo za mohutného povzbuzování místních. jsou pilní. Jeden z nich se dokonce velice rychle učí základní fráze českého jazyka a to vše jenom proto, aby z Kamila vymámil-samozřejmě zadarmo -jeho frčácké sluneční brýle od Armaniho, které ho stály sto doláčů. Dotyčný je dokonce s to přivléct na požádání stodesetiletou vlastní babičku, ale v tu chvíli by byla jeho každá babča, kterou by potkal na ulici a vypadala na víc než na sto. Kamil odolává i dalším loudilům a brýle si hrdinně nese -na nose-na loď. V tu chvíli, kdy se chceme nalodit, se spouští prudký déšt, jako ostatně vždy když se chceme naloďovat.Jeden pinďa mi slibil , že když si od něj koupím přívěsek se symbolem Lomboku, tak zastaví déšt. Udělám cokoliv, jen abych nemusela plout v bouři. Amulet si od něj kupuji. To jsem ještě netušila jakou smůlu mi tento panáček přinese. Déšť, ale opravdu ustal. Ale jak se říká, všeho dočasu, takže když jsem zvedli kotvu, začlo lít znovu a mnohem urputněji. Trošku jsem zezelenala a zbledla, ale nechtěla jsem moc děsit malou čokoládovou holčičku co jela s námi na jedné lodi. A tak jsem jen strachy kousala kamila do ramene. Díky Bohu cesta trvala asi jen15 minut. Na Gili Meno jsme byli velmi překvapeni množstvím turistů. A to je tento ostrov průvodci označován za nejklidnější ze všech tří ostrovů v této oblasti.No, i průvodce se může mýlit. po několikahodinovém neuspěšném bloudění po obsazených hotelech se nám podařilo ubytovat v bungalovu přimo v přístavišti. Bylo to ale velmi pěkné a klidné místo i pan hoteliér vypadal poněkud ospale.

Večer jsme se vydali do restaurace nedaleko, ale pro nával turistů nám ani nechtěli umixovat džůs a barakudu nám nedopekli. Brambory byly výborné.

8,Lombok a Gilli Nanggu a taky Laba-laba

Trajekt na Lombok.

Cesta z Padang bai na Lombok trajektem normálně trvá 4 hodiny. S čekáním na odplutí a čekáním na možnost konečně vystoupit se to protáhlo na 6 hodin.Půlku jsem prospala.A půlku cesty jsem trpěla hlady.Přístav v Lembaru není nijak okouzlující a navíc tam číhá spousta nahaněčů. Funguje tam menší mafie a šefík si nás hned obklíčil a nutil nám své výhodné dopravní podmínky. Mě se to cele ale nějak nezdálo.Takový pocit nedůvěry k někomu mne v Indonesii snad jestě nikdy nepřepadl. Rozhodla jsem se věřit své intuici a změnili jsme dopravce. A místo hodinku lodí jsme jeli o něco déle autem.Během cesty jsme se domluvili s řidičem , že nás za pár dní hodí i zpátky a co víc až na sever, přes Mataram do Bangsalu.Dnes nás ale dovezl do malé, velmi ospalé vesničky na jihozápadním pobřeží Lomboku.Místní šéf mafiánů na obírání cizinců byl u nás vcuku letu. Připlachtil si to na své nejnovější Hondě a neslezl z ní po celou dobu, co jsme s ním smlouvali cenu.Pak houkl na své pomocníky. Ti nás odvedli k loďce široké jen tak tak na jednoho bělocha.

A protože cesta na miniaturní ostůvek trvala jen necelou hodinku a celou dobu byl ostrůvek i místo nalodění v dohlednu a hlavně nebyly vůbec žádné vlny, tak jsem se vůbec nebála a cestu si příjemně užila. Bylo už pozdní odpoledne, slunce klesalo k obzoru a vykreslovalo okolní krajinu v nádherných barvách.

Fotila jsem si to do hlavy.Gili Nanggu je soukromý ostůvek s hotelem, kde se také starají o množení Karety obrovské a uprostřed ostrova je želví školka. Ostůvek se dá obejít za deset minut, říká Kamil. Ubytovali nás v bungalovu s výhledem na moře a vlnolamy na pláži. Idylka, nádhera, romantika.

V místní hotelové restauraci jsem se stala pověstná svou žravostí. Můj životní cyklus se omezil na šnorchlování- jídlo-odpočinek-jídlo-odpočinek -šnorchlování a tak stále dokola. Kamil se za mě styděl. Seznámila jsem se zdejší psí smečkou a jejím náčelníkem Láďou, který mne věrně a rád vždy doprovázel do restaurace a pomáhal mi jíst očima.

Láďa a jeho smečka

Zaměstnanci hotelu i restaurace jsou všichni velice přátelští a rádi vtipkují. Dokonce jsem se tam naučila Lombocký dialekt. Tak například děkuji, což se indonesky řekne Terima Kasih( v překladu přesně znamená přijímám s láskou) se v Lombočtině změní na Terima Gaji ( to znamená: přijímám svou výplatu, děkuji). Takže při svém pobytu na Gili Nanggu jsme měli o zábavu postaráno. Korunku tomu nasadil jako obvykle bratr kamil, když se uprostřed noci schválně nechal pokousat jedovatým pavoukem Laba-Laba, který žil v naší koupelně. Pokousaný Kamil pištěl vzteky a bolestí na celý tábor a ve mně dokonce na jistou chvíli probudil mateřské city a chtěla jsem hledat lékaře, neboť

pištěl opravdu věrohodně.Noha pak bolela ještě několik dní pištěl opravdu věrohodně.Noha pak bolela ještě několik dní.

Helí a Kamil šnorchlují.....

Moře se třpytí a Slunce zapadá.......................

7,Padang Bai

V Padang Bai jsem se okamžitě zamilovala do prvního hotelu, do kterého jsem vlezla. Pokoj jako samostatný zděný domek, výhled na dva bazénky s fontánkami, upravený po anglicku střižený trávníček, prostě idylka. Jenže Kamil se zasekl a nechtěl platit za pokoj víc jak 200 tisíc za noc. Nafoukla jsem se a přestala mluvit. To bohužel ale moc dlouho nešlo, protože Kamil se umí indonésky zeptat jen kde je záchod a anglicky umí jen Henk, což ví jen on sám co tím chce říct. Takže jsem zase mluvit musela a hledali jsme jiné ubytování. V hostelu, kde noc sice stoji jen 60 tisíc , s výhledem na betonovou rozestavěnou či polorozpadlou krychli, jsem bydlet nechtěla. Zvolili jsme kompromis a ubytovali se v prvním patře hotelu, co měl na střeše bazén. Jelikož pán na recepci byl velmi nerudny, o bazénku jsme se dozvěděli čirou náhodou, když se Kamil vydal na průzkum třetího patra, ale to už bylo deset minut pred naším odjezdem. Ale krátké plavání a dlouhé posezení v zátoce Modrá laguna asi patnáct minut běhu od Hotelu nám tuto citovou újmu vynahradilo. Tam jsme i byli svědkem jak jeden bílý meditující mladý rozervaný intelekteuál dělal že levituje nebo je nehmotný a chtěl utéct bez placení.

Písek v obočí.Heli v hotelu.

6, Nusa Lembongan

Ráno už jsem uplně zdravá. Nemám ani tyfus ani horečku dengue a dokonce ani malárii. Vyrážíme na pláž a odtamtud na ostrov Nusa Lembongan.Tam už to známe. Náš oblíbený hoteliér a restauratér Luis, ale není doma. Tak jen pojíme několik z jeho specialit a přesouváme se, po úporném smlouvání s ojekisty,na motorce na Pláž snů. Komang-majitel, co ale vypadá jako zádumčivý zahradník denodenně okusující tupými nůžkami jednu palmu, už na nás čeká, neboť jsem mu včas volala a zamluvila jeden bungalov s výhledem na divoké , ale průzračně modré moře.Vlny vyskakují do výše deseti metrů, takže ani sportovec Kamil si v nich netroufá šnorchlovat.Popíjím výborný koktejl a laškuji a Komangem. Asi ho to nějak vzalo, protože za několik dní na to mi přichází rozněžnělá esemeska právě od něj. V noci se Kamilovi povedlo neroztrhat moskitiéru, což považuji za značný úspěch. Z Lembonganu public boatem zpět na sanur a Bemem na sever do městečka Padang bai.Na terminálu ještě krátké intermezzo, seznámení se skupinkou dětí. Desetiletý klučina je nejodvážnější a vyptává se mne kam jedeme a co tam chceme a taky nám vyoráví o krásných plážích , kam se určitě musíme vydat. Jeho kamarádka, držící v náručí ještě menší holčíčku než je ona sama, jen tiše poslouchá a usmívá se. Nemám nic co bych jim dala, ale najednou si vzpomenu že mám v batohu jablko. Dám ho do dlaní té nejmenší holčičce. Ta s ním hned někam odběhne. Za chvliku se vrací, jablko je rozkrojené na tři dílky . Jeden už sama žvatlá a ty dva podává svým kamarádům. Ještě si zamáváme a už vyrážíme na sever.

5,The Village

Kvůli rekonvalescenci jsme zůstali na Bali o den déle, ale přestěhovali se do jiného hotelu poblíž pláže Sanur, což je strategický bod pro výpravu na Nusa Lembongan. Taxikář nebyl nijak nepodobný všem ostatním taxikářům, přesto nás ale všechny překvapil když při placení neměl nazpátek ačkoliv jsme mu přislíbili tučné dýško. Vběhla jsem se stotisícivou bankovkou do nejbližšího obchůdku. Paní se sice culila , ale peníze mi rozmněnit nechtěla. Dobrá, tak ja si chci koupit tuhle buchtičku...To nepůjde, řekla mi s úsměvem. Nemám nazpátek. Peníze se ještě někde snažil rozmněnit dotyčný pan taxikář, ale nedařilo se. Poněkud unavený Kamil přišel o trpělivost a zaplatil taxikáři o dvacet tisíc víc a už ho nechtěl vidět.Náladu jsme si zpravili guavovým džusem s banánem a plaváním ve vyhřátém bazénku.Navečeřet jsme se chtěli dle průvodce ve vyhlášené restauraci The Village, kde mimo jine dělají i výbornou domácí zmrzlinu.Radši pojedeme taxíkem, nevíme přesne jak se tam dostat. Paní co mi dopoledne nechtěla prodat buchtičku mi s úsměvem oznamuje, že ať taxíkem nejezdíme, ačkoliv tím připravuje svého manžela o kšeft, a stojíce u prázdného taxiku, který vyjíždí asi jen lichou sobotu nám posunky vysvětluje, kde se restaurace nachází. Tak dobrá jdeme pěšky.Jenže ačkoliv máme mapu a nejmíň jeden z nás umí indonésky, stějně se nemůžeme k The Villige dostat. Po dvou hodinách to vzdáváme a místo do všemi průvodci vychvalované restaurace The Village ( která neexistuje) jdeme do jiného velmi příjemného podniku, jehož majitelem je shodou okolností běloch, zdá se že je to Francouz,ale nejsem si jistá. Stojí u našeho stolu a culí se. Vypadá trošku jako ztracený ožralý stařík, který se chce seznámit se dvěma podobně ztracenými bělochy, aby mu pomohli najít cestu domů. Ale když se ho indonésky ptám, o co tu jako jde, potěší ho, že mluvím a popřeje nám dobrou chuť a že je prý majitelem tady toho všeho. Jídlo bylo výtečné.Večer se ještě jdeme projít ulicemi, ale The Village jsme nenašli...

4,Kecak

Otrnulo mi a po cestě se ptám taxikáře zda neví o nějaké pěkné akci,koncertu či tanečním představení. A zrovinka jako na zavolanou se koná v Batubulanu KECAK-ptačí tanec.Jedeme tam. Náš pan taxikář celou dobu čeká na parkovišti než jsme zcela úplně kulturně vyžiti.Obsadili jsme samozřejmě první řadu a ty nejlepší místa. Dlouho jsme tam seděli jen my dva až v nás zavládlo podezření zda tato místa nejsou náhodou určena pro nějaké VIP osoby nebo dokonce pro herce a tanečníky a tím pádem i my tak nějak vpadneme do děje.Přisedlo si ale k nám několik dalších cozinců a ocěnili novou výhodnou pozici, ze které mohli sledovat jeviště.Představení otevírá starý pán v bílém rouchu. Pohazuje po zemi žlutobílé květy.Pak vběhne horda chlapíků v červenobílých kostkovaných sáronzích( typické barvy Bali). Kleknou si na kolena a začnou třepetat prsty na rukou natažených nad hlavami za pohupování všemi částmi svých opálených těl, staří mladí, hubení tlustí..na čtyřicet chlapíků rozeznívá podium svými vlastními hlasy.Pomalu se dostávají do transu. Do příběhu vstupují další postavy, v bohatě zdoběných krojích a úžasně výmluvnou mimikou a živou gestikulací . Pro našince je snad nejúchvatnější pohled na ruce přitomných tanečnic, protože to co ony dovedou se svými gumovými prsty, Čech nikdy nezopakuje.Prostor zaplavuje vůně balijských tyčinek a na podium vystupují další a další postavy. I přes to je příběh čitelný ačkoliv nepadne téměř jediné slovo( kterému bychom ale my dve stejně nerozumněli) Celé toto úžasné představení užavře ohňový tanec. Muž v transu rozkopává bosýma nohama hořící kokosové skořápky až dým z uhasínajících uhlíku štípe do očí a nosů všech přítomných.Bylo to úchvatné divadlo.Cestou zpět do hotelu Kamil rozbije v taxíku okýnko. Samožřejmě zapírá a co možná nejrychleji se vzdaluje od taxíku a bezmocného taxikáře, který nás nemůže honit, protože jsme ho přinutili zastavit na rušné křižovatce odkud se musí co nejdříve hnout. To už ale bez nás. Cestou do restaurace, kde si dáme výbornou večeři a delikatesní rýžový desert, si koupím více než pohodlné, bavlněné kalhoty. Kamil chvilku váha až prováhá. Po zbytek svého pobytu v Indonésii mi je už jen tiše závidí.

3,NEMOC?

Na Bali jsme letěli s Wings air. Ještě nikdy jsem se tolik nebála. Při startu jsem pištěla, plakala a smála se a to všechno najednou. Taky jsem Kamila kousla do ruky. Ale to se nesetkalo s nadšením, tak jsem to už neopakovala a jen jsem přes hodinu tiše trpěla. Přistání nebylo hladké, ale kola se pilotovi urvat nepovedlo ačkoliv se o to asi snažil. Letadlem už nikdy nikam neletím!!!!!!
A navíc na mě asi skočil nějaký bacil. Co provedem? No najdeme nějakého doktora. Ale nejdřív se musíme dobře najíst, aby se lépe vstřebávaly případné špatné zprávy. Takže z hotelu Pendawa, kde je děsně nerudný personál, vyrážíme najisto k mexické restauraci na hlavní třídě a cestou míjíme restaurant Kamasutra a Cozy bar.V mexické má paní obsluhovačka nejdelší vlasy, které jsme oba v životě viděli. Mám hroznou chuť jí ten cop ustřihnout, ale jsem zesláblá nemocí. Na stole leží časopis pro znuděné američany, je o tom co dělat na Bali když už nevíte coby. A je tam i reklama na velmi profesionalně vyhlížející zdravotní centrum pro bělochy v nouzi. Jmenuje se SOS. Tak jo, tak tam zajedem.Taxi nás vozí hodinu po městě a hledá. Ale SOS přeci existuje. Za přepážkou příjemný mladík mluvící anglicky. Ale ja radší indonéštinu. Mám vyplnit nějaké formuláře.Tak se ptám jak to bude s placením a hned mu strkám kartičku své pojištovny, aby jim tam zavolal a zeptal se.Můj nápad se mu moc nezamlouval, ale po poradě s chytřejší kolegyní mi navrhl, že tam tedy zavolá, ale budu to muset zaplatit. Kamilovi pomalu dochazí trpělivost a mě tryská krev z krční tepny (...co kdyby fakt tryskala?!!!!...). Volá tam sám. Paní co se mi dostane ke sluchátku mě moc neslyší, tak ji diktuji císlo do SOS, aby mi mohla zavolat zpátky. Mezitím už se ale setkávám s lékařkou a svěřuji se jí se svými potížemi. To bude možná tyfus. Musíme udělat krevní testy. Ale zaleží to na Vás jak se rozhodnete, slečno pacientko. Dobře.Po mých zkušenostech s Dengue a taky jedne veselé nákazy od komára, která vyřadila na měsíc z provozu moje kolena už nechci nic riskovat a vyžaduji odebrat krev. Posílají na mě mladíčka, který snad ještě nikdy nikomu žádnou krev neodebíral. Možná tak z gumové napodobeniny ruky při školním cvičení.Můj zděšený výraz ho zviklal. Když zjistil, že mé žíly jsou neviditelné a že ani mohutným ohýbaním ruky v lokti sem a tam žadnou nepřinutí aby se zjevila, zavolal si na pomoc staršího kolegu. To zase zviklalo mě a zavolala jsem si na pomoc staršího bratra Kamila, aby mě držel za ruku. Pan zdravotní bratr se mě snažil dlouhou chvíli hypnotizovat svým konejšívým hlasem a když mi zabodl jehlu do míst, kde by snad mohl narazit na nějakou žílu, vesele prohlásil: Už to bude! To ale bylo hodně dlouho před tím než to skutečně BYLO.Pak mi volala hodná paní z Kooperativy. Paní doktorka se mne po telefonu ptala jakou si myslím že mám asi diagnozu. Tak jsem se jí pochlubila bolestmi hlavy, horečkou a vyrážkou na rukách i na hrudníku. Pak mi poděkovala a se slovy, že se mi zase ozvou, položila telefon. Takže jsem vytáhla všechny své peníze a krevní testy, povídání s doktorem a klukem za pultíkem a sirup a prášky na hlavu jsem musela zaplatit ze svého. Nezbylo mi vubec nic. Naštěstí velký Kamil měl peníze na taxíka zpátky do hotelu. Druhý den mi volala paní doktorka z SOS ,že všechny testy jsou negativní a tudíž už nemám ani tyfus ani dengue. Z kooperativy uz mi nezavolal nikdo.

2. Borobudur,Prambanan

Řidič nás vyzvedl kolem páté ráno. Chceme vidět svítání na Borobuduru. Otevřou nám až v šest. Chvilku čekáme a přitom odháníme davy prodejců všehomožného co souvisí i nesouvisí s touto památkou.Nic nekupujeme. Pouze vstupenky. Běloši za 100.tisíc, běloši se studentskou průkazkou za deset tisíc. Indonésani a černoši za deset. Kamil je unešen pohledem na majestátné stúpy zalité raním sluncem. Ale furt frfláme. Moc japonců, tlusté australanky, moc schodů...Chvíli nás poslouchá jeden Čech, než si dodá odvahy nás oslovit. Jeho jméno jsem zapomněla ještě dřív než ho vyslovil a Kamil právě v tu chvíli, kdy ho vyslovil. Tak mu říkáme Pavel, ale vypadá i jako Miloš nebo Milan. Neni to podstatné. Chvilku kecáme a Kamil se taky vytahuje, že už leccos procestoval. Pak jsme Milošovi zmizeli z dohledu a pomalinku se přesouvali směrem k vrcholu Borobuduru. Foťák cvakal co mu spoušť stačila. Bylo vidět i na nějaký kopec, co mi připomínal Merapi, ale asi jsem se spletla.
Při procházce parkem znovu musíme odhánět prodejce. Jeden vypadá opravdu zoufale, že nemá čím nakrmit děti a manželku. Tak dostane od nás pět tisíc. Nic nechcem. Jen mu dáme peníze. Kouká na to jako vyvoraný puk. Asi málo....V přezdobené restauraci upíjíme džůs a přikusujeme čerstvé ovoce. Taky z nás nejsou moc nadšeni. Jediní hosté za poslední týdny a nechtěji nic než pití a ovoce. Zase žádnej kšeft. Řidič, který ráno vypadal, že asi ani nemá pusu, kterou by s námi mluvil , se najednou z ničeho nic rozpovídal.Vykládal něco o chrámech a řekách co jsou kolem Borobuduru. To všechno mi posílal do levého ucha. Do pravého mi mluvil Kamil.
Míříme k Prambananu. Kamil mne ještě v autě žádá jestli bych ho nenamazala krémem na opalování. Chvilku na něj nevěřícně koukám.Ale on brzy zjišťuje, že si na krk už dosáhne sám.
Vedro. Přestože mám deštník proti sluníčku, stejně neodolám odpočinku ve stínu stromu a posílam Kamila na obhlídku chrámu. Za chvilku se vrací. Uděláme si pár foteček a jelikož nám pomalu vysychá v krcích , jdeme do nejbližšího warungu. Půlku svého šumivého Green Sandu jsem vylila na stůl. Kamil nerozlil nic. Ale když šla kolem zasmušilá paní muslimka zvolal z plných plic “Hele Toilet”.Tak jsme tam šli, ale bez té paní.Auto i řidiče jsme nemohli najít ačkoliv se nám dost lidí snažilo pomoci. Ale při bloudění po parkovišti rozpaleném žhavým poledním sluncem jsme zase potkali Miloše. Chtěl jít na nějaké pěkné představení, tak loudil informace. Nakonec jsme našli i šoféra. Byl u auta. Oběd. Posezení a poležení u hotelového bazénu. První pokusy šnorchlovat v bazénu. Po siestě výprava na Hejbinu výstavu. Moment zklamaného očekávání. Náladu jsme si zpravili ve vyhlášené restauraci Gajah Wong. Výborna kachna na pomerančích, tuňákový salát a smažená rýže. To vše v rytmu javánského gamelanu linoucího se z reproduktorů.Mňam , mňam, mňam. Tak tady se objevíme ještě nejmíň jednou.Tak a taxíkem zpět do Hotelu a na motorce až do Pelem sewu, do pelíšku. Únava.

Galerie a mé obrazy. Restaurace Gajah Wong